Roman a Alica přišli na Open Gate z Dětského domova v pražských Dolních Počernicích. Oběma se podařilo získat stipendium Nadace The Kellner Family Foundation. Studium na této škole jim podle ředitele domova Martina Lněničky otevřelo nové možnosti. Takové, co se nabízí každému nadanému dítěti bez ohledu na sociální podmínky, v nichž vyrůstá. Čtěte víc v rozhovoru, který jsme s ředitelem vedli.
12. 02. 2021
7 minut čtení
Roman má rád počítače a umí se velmi rychle skamarádit se spolužáky. Ve škole se učí dobře, i když často nechává věci na poslední chvíli. Naopak starší Alica je zodpovědná studentka, která snila o zahraniční univerzitě. Škola jí pomáhala rozvíjet všestranné nadání až do té doby, než odešla za otcem do Velké Británie. Roman a Alica jsou z Dětského domova v Dolních Počernicích. Oběma se podařilo získat na Open Gate sociální stipendium Nadace The Kellner Family Foundation. Podle ředitele domova Martina Lněničky tak ukázali ostatním dětem, že o budoucnosti rozhoduje z velké části hlavně vlastní píle.
Roman k nám přišel před časem z jiného dětského domova už jako student Open Gate, takže tam pochopitelně studuje dál. Jak probíhalo jeho přijetí na školu ale úplně přesně nevíme, to by vám řekli v jeho předchozím domově. Naopak Alica se hlásila od nás, bylo to její přání. Navštěvovat Open Gate tak chtěly obě děti samy. Jejich hlavní motiv byl, že Open Gate je velmi prestižní škola.
Je to jako v rodině – někdy si nabízené možnosti všimne samo dítě, někdy mu ji poradí dospělí. Každopádně jsem rád, že ho nikdy nemusíme zrazovat z finančních důvodů.
Martin Lněnička
Kdokoli může přijet na Open Gate a úplně nezávazně si zkusit přijímací zkoušky nanečisto. Takovou příležitost je škoda nevyužít u každého dítěte, které má alespoň trochu zájem studovat. Snažíme se všem říkat o této možnosti a vyhledávat přímo ty, kteří by mohli potenciálně uspět. A v případě neúspěchu – nevadí. Vždyť je to alespoň nová zkušenost, kterou by třeba jinak dítě nezažilo. Umět neuspět je taky důležité, koneckonců jednou bude muset nějaké ty přijímací zkoušky absolvovat, pokud nebude chtít ukončit vzdělávání základní školou.
O možné podpoře víme od začátku. Navíc nám každý rok chodí ze školy pozvánky na dny otevřených dveří, které s dětmi navštěvujeme. Pokud máme dítě, které by bylo vhodné pro Open Gate, tak to s ním probereme. Potom podáme přihlášku a v případě, že se na školu dostane, oslovíme nadaci. A ta úspěšnému řešiteli přijímacích zkoušek z dětského domova zpravidla vždy přizná stipendium. Je to jako v rodině – někdy si nabízené možnosti všimne samo dítě, někdy mu ji poradí dospělí. Každopádně jsem rád, že ho nikdy nemusíme zrazovat z finančních důvodů, jak jsem už říkal, každé dítě to může zkusit, když chce. Žádné předvýběrové kolo nepořádáme, obvykle tolik zájemců nikdy nemáme.
Pro zaměstnance to byla odměna za důvěru, kterou během přípravy na přijímací zkoušky v budoucí studenty vkládali. A pro děti je dobrým znamením, že mohou tuto školu studovat. Navíc vidí, že to není jen nějaký krátký, jednorázový úspěch jako třeba vyhrát soutěž. Pokud jednou stipendium získají, mají zajištěnou celou dobu studia, stačí si udržet dobré výsledky.
Roman byl již zběhlý, takže jsme se moc nepřipravovali. Alica se těšila, i když měla lehké obavy, jak všechno zvládne. Musím říct, že když se dozvěděla, že ji na školu přijali, tak byla velice šťastná. A my taky. Není moc prestižních škol, na které lze získat stipendium.
Na internátu je Roman přes týden a na víkend se vrací do rodinné skupiny. Kolegové udržují pravidelný styk se školou, ptají se na výsledky, dostávají zprávy o Romanově studiu. Cokoli se děje, vyrazí někdo z nás do školy na konzultaci. Je to opět podobné jako v běžné rodině.
Než byla škola otevřená, tak tam vyrazila skupina na návštěvu. Dozvěděli jsme se, jaké jsou naše možnosti. Já jsem ale znal Open Gate dlouho jen z vyprávění. Navštívil jsem školu až daleko později a první dojem byl pozitivní, naplnil má očekávání. Ocenil jsem i třeba budovy, které jsem viděl dřív jen na fotografiích.
Sociální rozdíly mezi studenty se na Open Gate smazávají více než na jiných školách. Tato idea je výborná a podle mě se pro ni dělá na škole vše, co jde. Většinou to funguje skvěle, i když přes snahu učitelů je občas vidět, že Roman cítí, že nemá takové finanční a hlavně rodinné zázemí.
Děti z dětských domovů se musí často mnohem rychleji přizpůsobit novým podmínkám než jiné děti. Mají proto výhodu, co se týká osamostatňování nebo adaptace. Pozorovali jsme u Alicy, která byla na škole nová, že velmi brzy mluvila o škole jako o svém přirozeném prostředí. Našla si tam kamarády a stala se součástí kolektivu.
Jak si vede Alica teď, už nevím. Když ale chodila na školu a byla zde, tak jsem jasně viděl, že jí škola rozšířila obzory. Dala jí nový náhled na svět. Pochopitelně záleží na každém dítěti, jaké má vlastnosti a předpoklady ke studiu. Úplně na začátku to musí být v dítěti samotném. Nicméně Open Gate konkrétně v Alice tyto vlastnosti více inicioval. Měla taky konkurenci v ostatních studentech nejen při vyučování, ale i po něm, a tím motivaci zlepšovat se celkově. Když chtěla na škole zůstat, musela se snažit. Rozdíl byl zkrátka znát.
Jak jsem říkal, každý úspěch jednoho konkrétního dítěte z dětského domova je obrovská motivace pro ostatní. Vidí, že jejich život by mohl být lepší, že jim k tomu stačí jen chtít. Dítě díky svému staršímu spolužákovi začne věřit, že by školu taky zvládlo, a to je nutný začátek. Stipendium Nadace The Kellner Family Foundation mu pak dává možnost, která by jinak nebyla ani myslitelná.
Proces vzdělávání je trvalým pobytem ve škole částečně intenzívnější. Lze to pomyslně přirovnat k pobytu dítěte u nás v dětském domově. Když ho tu máme déle nebo natrvalo, můžeme na něj snáz a účinněji působit, vychovat ho a v neposlední řadě mu dát kvalitní rodinné zázemí v porovnání s tím, když si ho každou chvíli bere zpátky rodina, která třeba podobné podmínky pro dítě vytvořit neumí. Alica a Roman jsou, nebo tedy byli, ve škole víc než v domově, takže tam mají silnější kamarádské vazby. V porovnání s jinými školami se taky Open Gate liší hlavně stylem a obsahem výuky, který je kvalitnější.
Změnily se určitě. Podle mě je velmi důležité, že se postupně učí, že se nemají ani cítit podřadní, ani se nevyvyšovat. A že mohou ostatním dětem hodně pomoci ukázat jim cestu. Udávat příklad správného vystupování.
Pro studijně nadané děti bych školu určitě doporučil. Ani jedna z mých dcer ale není vhodná pro studium gymnázia. Jedna vystudovala Školu pro administrativu Evropské unie, jde teď na ČVUT a o všeobecné gymnaziální vzdělání neměla zájem. Druhá je zatím na základní škole, tak uvidíme.
Takhle bych to neřekl. Platí, že velmi nadané dítě se na tuto školu dostane bez problémů. A není chyba, že možná trochu snáze získají stipendium jinak znevýhodněné děti, vždyť takový je smysl stipendia. Děti z fungujících, zajištěných rodin mají přece na výběr úplně automaticky. Naopak výjimečné dítě s komplikovaným zázemím by se bez podobné příležitosti ke špičkovému vzdělání vůbec nedostalo.
Možnosti pro děti z domovů naštěstí jsou a mohou jim pomoci. Dítě však musí samo chtít. Pokud má předpoklady, tak působení domova většinou pomůže. Díky škole se pak dostane na dobrou startovní pozici. Spousta dětí však nemá na prestižní školy a ani působení domova to nezmění. Navíc přes sedmdesát procent dětí přišlo do našeho domova až po desátém roce věku, což je už na změnu dost pozdě. Přesto si velice vážím pomoci a děkuji, že organizace i jedinci umožňují dětem dosáhnout vyšších cílů.
2024 © THE KELLNER FAMILY FOUNDATION