Barbora Stejskalová

Angličtina jako cizí jazyk

Studovala jsem na pražské AKCENT College, obor angličtina jako cizí jazyk. Po skončení střední školy jsem se oproti standardům a normám absolventů Open Gate ani na chvíli nezamýšlela nad studiem v zahraničí. Jediná destinace, která kdy pro mě byla lákavá, bylo Španělsko, avšak tamější univerzity jsou opravdu velmi drahé a ani laskavý příspěvek nadace The Kellner Family Foundation by mé výdaje na studium nepokryl. 

Důvodů, proč jsem si místo toho nezvolila třeba univerzitu ve Spojeném království bylo hned několik. Za prvé toto prostředí mi nikdy nebylo sympatické, anglicky jsem z gymnázia Open Gate uměla velmi dobře a zdokonalení řeči tak pro mě nebylo motivací. Dále jsem extrémně citlivá na změny počasí a s tím spojené chmury a špatné stavy, takže ani z hlediska klimatu pro mě tato volba nebyla ideální. V poslední řadě jsem velmi společenský člověk a představa, že bych po škole či brigádě nemohla jít se spolužáky či s kolegy „na jedno“, jelikož na to prostě nejsou finance, ve mně vyvolávala úzkost z osamocených nocí na studentském bytě. Bakalářské programy v těchto zemích mnohdy trvají až čtyři roky, což mi jednoduše přišlo jako příliš dlouhá doba, která by se dala simultánně mnohem lépe využít v České republice k získání zkušeností mimo školní lavici a budování kariéry. 

Pravá volba

Rozhodla jsem se proto pro studium na AKCENT College, kde jsem dále studovala angličtinu. Nevím, zda jsem mýty o českých soukromých vysokých školách chtěla vyvrátit sobě, nebo svému okolí, ale každopádně si tvrdošíjně budu stát za tím, že AKCENT byla ta pravá volba. Na AKCENTu se se mnou nikdo nemazal, nikdo se nedíval na moje předešlé vzdělání, a i když jsem se mohla pyšnit celou IB maturitou, včetně IB maturity z psychologie, byla jsem „donucena“ chodit na úvod do psychologie či do klasických hodin angličtiny. AKCENT mě naučil mnoho o jazyku, jeho původu, vývoji, ale primárně také to, jak dar dalšího jazyka předat dalším lidem – studentům. I když jsem měla v mnoha ohledech spojených s angličtinou výhodu, byly věci, které jsem se sama musela učit od úplného začátku, abych je během praxí byla schopná studentům řádně vysvětlit. Na Open Gate jsme anglicky uměli, protože jsme v podstatě v anglickém prostředí žili, nikdy jsme se neptali, proč je to tak, nebo onak, protože to prostě tak bylo. Tento argument však do výuky angličtiny nepatří, a tak bylo nutno se plně ponořit do studia morfologie, fonetiky či syntaxe. 

Předmět s názvem reálný život

Má profesní kariéra je kapitola sama o sobě, která by vydala na více než jeden medailonek. Každopádně rozhodně ji můžu rozdělit na kariéru při VŠ a po VŠ. Zaměřme se nyní však na tu po VŠ. Jak už jsem zmínila výše, chtěla jsem zůstat v Česku i proto, abych si mohla pohodlně a snadno najít brigádu v našem prostředí, a spojit ji tak se školní docházkou. Já jsem nikdy nechtěla studovat cestovní ruch, marketing, či dokonce být v učení, avšak celý život jsem tíhla k tajům a kouzlům gastronomie.

Studium či učení v gastronomii však s sebou nese složky a předměty, které mi jsou velmi vzdálené, jimiž jsou například matematika, ekonomie a právo. Nikdy jsem nechtěla, aby tyto vědy byly součástí mých studií, protože jsem věděla, že na nich pohořím. Upřímně si také myslím, že mnoho těchto stránek se jednoduše ve škole naučit nedá. Jsem dobrá v jazycích a psychologii, proto jsem si také vybrala studijní dráhu učitelskou. Učitel nejen učí, ale také se komplexně po celou dobu svého působení vzdělává a já jsem se v učitelství tak nějak „zašila“. Měla jsem tak spoustu času a příležitostí se dále rozvíjet a teprve doopravdy poznat, co bych v životě chtěla dělat. Všechny ostatní zkušenosti jsem však získávala právě v reálném životě od reálných lidí, ať už zaměstnavatelů, či zákazníků.

I když již nyní vidím, že je můj příspěvek relativně obsáhlý, ráda bych vám i přesto pár nejdůležitějších zkušeností předala. Nadace nás, absolventy, sice žádala primárně o rady, co se týče výběru univerzit, studentského života atp., avšak já jsem člověk, který je vždy ochotný a hlavně nadšený dávat rady do života. Mimochodem, s tím souvisí i jeden můj bývalý učitelský sen – vést povinně volitelný předmět s názvem „reálný život“. Zde bychom se naučili platit složenky, přihlásit popelnice či například vyhnout se dluhu na zdravotním pojištění a odhlásit registrační značky.

Minulost nechám minulostí a přesunu se do současnosti. Obecně jsem pracovala pro několik druhů lidí. Pro lidi, kteří ctí tradici, pro lidi, kterým šlo o peníze, ale také pro lidi, kterým jde o poctivě odvedenou práci a hlavně o jejich odkaz. A pro poslední zmiňované pracuji právě teď. 

Jednu pracovní příležitost v Praze jsem ke svému překvapení špatně vyhodnotila, a to vyústilo v to, že jsem si musela poslední bakalářský rok o další semestr protáhnout. Nejen že jsem tak ztratila půl roku života, ale také i značnou část svých úspor, na které jsem během studií tak tvrdě dřela a úzkostlivě na nich lpěla. Nicméně jsem se vrátila zpět do rodného města, kde jsem hledala klid, rovnováhu, ale také odvahu začít znovu. A to se mi povedlo, ještě než jsem odevzdala svou bakalářskou práci, konkrétně ve společnosti baroque, kam jsem nastoupila jako servírka za jednu ze svých nejlepších kamarádek, která otěhotněla a nemohla dále na směny chodit.

Baroque a jeho jednatelé mi vždy se vším vyšli vstříc. V klidu jsem se zde připravila na státní závěrečné zkoušky a následně se do podniku vrátila. Zítra to bude přesně rok, co naplno pracuji jako key account manager pro tuto společnost, která je založena na tradici, respektu k přírodě i druhým, ale i na rodinných hodnotách. Nenechte se zmást názvem mé pozice, jsem sice manažerka, ale nepobíhám po kanceláři v kostýmku. Mám na starosti zákaznický servis, správu obchodu a expedici našich s láskou vyrobených produktů, které distribuujeme po celé republice. V šatně mi visí rondon s mým jménem a na háčku klíče od auta, takže pokud je třeba, zastanu zde valnou většinu pozic. Žádný den není jako ten předešlý, a to mě baví.

Pracuju tam, kde je práce vidět a kde je i náležitě oceněna. Výsledek jednou bude moct být předán dál, a to je to, co mi dává smysl. A i když jsem se ten výsledek ve škole spočítat nenaučila, mám svůj sklad stále pod kontrolou. Taky jsem tu našla lásku svého života.

Na závěr bych ráda vypíchla něco, bez čeho bych se v životě neobešla. Humor mě tak nějak obecně provází celým příspěvkem, takže teď vážně, bez čeho bych se neobešla? Bez Veroniky Šilhanové, a to ví každý, kdo mě měl možnost v životě poznat. Je to už 11 let. Spousty žáků si z Open Gate odneslo množství certifikátů, vynikajících výsledků, nezapomenutelných vzpomínek, či dokonce učebnice a kusy uniformy, avšak nikdo si neodnesl to, co my dvě. Děkujeme.