Učím se učit

A najednou jsou to už skoro dva měsíce, které jsem strávila na AKCENT College v Praze. Zde studuji obor angličtina jako cizí jazyk. Většina předmětů je v angličtině, zabývám se její fonetikou, lingvistikou a také anglickými dějinami. V druhé části se učím tyto znalosti aplikovat do výuky, a to hlavně skrze didaktiku, psychologii a pedagogiku.

Hned v prvním týdnu jsme se seznámili nejen se všemi spolužáky, ale také se všemi předměty a vyučujícími, což mi připravilo několik opravdu horkých chvilek. Musím říct, že IB tady na české škole mi opravdu dává velký náskok, což se může zdát jako velká výhoda, ale ne vždy tomu tak skutečně je.

Důležité je poznamenat, že jsme velice komorní škola. V celé budově jsou všehovšudy 4 učebny a konkrétně v naší třídě je 12 žáků, což je podle některých kantorů rekordní počet. Hned první den jsme měli úvod do studia psychologie, kde sedíme v lavicích ve tvaru písmene „U“ a postupně odpovídáme na otázku: „Setkali jste se už někdy s psychologií?“ „Ne.“ „Ani ne.“ „Možná na základce někde v občance.“ Pomalu začínám znervózňovat, až se nakonec dostane otázka ke mně a já ze sebe soukám: „No, docela ano. Dělala jsem psychologii na IB, replikovala jsem několik známých experimentů, hlavně z oblasti CLOA...“ Načež se na můj odstrčený koutek ve třídě obrátilo 12 párů očí a já si uvědomila, že je čas přestat mluvit. S tím ale nesouhlasila paní doktorka, která trvala na tom, že o svých studiích musím vyprávět a okamžitě jsem si vysloužila oslovení „kolegyně“. Výborně.

Obecná didaktika. Na první hodině jsme hovořili o různých systémech hodnocení, a také zde padly pojmy „interní“ a „externí“ hodnocení. Paní profesorka vysvětlovala rozdíl mezi danými pojmy a zdůraznila, že v České republice není externí hodnocení častým jevem a zeptala se nás studentů, zda jsme se s tím někdy setkali. Hrobové ticho. Mírně zvednu ruku, což okamžitě upoutá pozornost profesorky, která nadšeně zahlásí: „Tak vidím, že tady máme někoho zkušenějšího, povídejte!“ A opět: „No, v rámci IB to funguje tak, že z předmětů jako je třeba angličtina nebo španělština se například written assignment opravuje pouze externě u hodnotitelů z celého světa nebo třeba IOP se nejdříve opraví interně a známka se pak moderuje u externích hodnotitelů.“ Sedím v poslední lavici, teď to není jen 12 párů očí, ale doprovází je také zvuk otočení celého těla. Nemám v plánu pokračovat, avšak paní profesorka se nadšeně rozhovoří o systému anglických škol. Pouze přikyvuji a ona se mně najednou zeptá: „Takže vy máte zkušenosti s tímto systémem?“ Mírně přikývnu a co nejtišeji odpovím: „Ano, chodila jsem na česko-anglické gymnázium“ S úsměvem a rozzářenýma očima ke mně paní profesorka opět promluví a velice důrazně řekne: “Vy jste chodila na Open Gate? Tak to nám o tom musíte povyprávět!“ Samozřejmě si neodpustí kolegyni. Ještě lepší.

Pro zbytek dne už nemám v plánu nic říkat, avšak ostatní mi to nijak neusnadňují. Můj profesor kulturních dějin anglicky mluvících zemí dělal IB, tudíž při představování v kroužku se u všech zdržel slabou minutu a se mnou pět minut rozebíral těžkosti spojené s TOK a psaním EE. Když jsem přišla na anglické cvičení, profesorka mi oznámila, že toto není moje skupina, že mám hodinu vedle se studenty z druhého a třetího ročníku. Tím to však můj den neskončil. Ještě mě čeká španělština. Na španělštině se nám paní profesorka představuje a na tabuli píše základní věty k představení. Opravdu už velice nervózně zvednu ruku a říkám: „Hola señora, me llamo Bára y tengo una pequeña problema. Nuestro curso no ofrece nivel más alto de esto y es que estoy estudiando español por 5 años, entonces me parece tonto tomarlo, hay otras posibilidades para mi, por favor?“ Zase ty oči. Byla jsem tedy poslána do vedlejší budovy AKCENT international house, kde je otevřen alespoň B1 kurz, který navštěvuji ve středu večer, společně s několika dospělými lidmi. Není to sice pořád ono, avšak tito lidé si kurz velice užívají, a i když jejich španělština není na vysoké úrovni, učit se chtějí a je s nimi spoustu zábavy a já jim společně s paní profesorkou pomáhám.

Tak takhle nějak vypadají „IB struggles in a real life“. Nicméně je tu samozřejmě spousta věcí, které jsou pro mě stejně tak nové jako pro mé spolužáky, a to konkrétně například fonetika a s ní spojená transkripce. Díky mým vědomostem z IB mám sice více volného času, který jako již většinu svého pubertálního života věnuji práci v oblasti gastronomie, avšak můžu vás ujistit, že nad transkripcí strávím alespoň dvě hodiny denně. /aɪ θɪŋk aɪ æmˈgɛtɪŋ kwaɪt gʊd, raɪt?/

Poslední řádky samozřejmě nepatří nikomu jinému než nadaci THE KELLNER FAMILY FOUNDATION, které děkuji, že mi tyto nové zkušenosti umožnila, a které v následujících měsících budou zase o něco bohatší.