Promiň, Hanko!

Screenshot z filmu Samotáři

Vždy jsem snila o tom, že jednou napíšu knihu. Jednou z variant je kniha o mém životě. Bohužel se potýkám s tím, že si toho mnoho nepamatuji. I když se spousta událostí v mém životě zprvu jeví jako to největší terno či nejneuvěřitelnější příběh, za pár dní už ho vezme voda, vítr nebo prostě čas. Relativně spolehlivým řešením mojí krátkodobé (možná spíš selektivní) paměti, by byl další z mých snů, tzv. “stand up comedy”. Ráda bych na jevišti vyprávěla nahodilé příběhy z mých plaveb životem, avšak pro změnu neumím vyslovit “Ř”, což, jak jsem zjistila, je v mluveném slově podstatnou součástí replik, a tak vlastně ani ty zprávy hlásit nemohu. Druhou variantou by byla psaná kuchařka, ovšem ať se snažím jak se snažím, zdá se, že již bylo všechno uvařeno. 

Na sociálních sítích zrovna výrazně rozšířenou působnost nemám, a tudíž mi až teď došlo, že svůj názor mohu primárně vyjádřit právě zde, totiž na stránkách The Kellner Family Foundation. Celé nadaci jsem samozřejmě neskonale vděčná za jejich podporu, ať už finanční, či psychickou, avšak také za to, že ná stipendistům dává prostor k tomu, abychom sdíleli své dojmy se světem, i když nás na instagramu či jiných sociálních sítích nesledují zrovna tisíce lidí. Řekněme si totiž otevřeně - kdo z nás by měl v dnešní době odvahu založit si blog, a navíc pod svým jménem?

Je mi jasné, že se od nás očekávají hlavně příspěvky, které se týkají našeho studijního života. Od toho jsme přeci na univerzitách - abychom studovali. Avšak dle mého názoru je mezi námi pouze mizivé procento lidí, kteří se pohybují pouze v akademických kruzích a soukromý a pracovní život je pro ně terminologie zatím neznámá. 

Velmi stručně bych se v tomto příspěvku tedy vyjádřila k bodu číslo jedna, tudíž ke studiu. Před několika lety jsem udělala (možná tehdy revoluční) rozhodnutí, a sice zůstat v Česku. Jako své další tříleté působiště jsem si zvolila školu AKCENT College, se zaměřením na lektorství a výuku angličtiny. Kdo četl mé dřívější příspěvky tak ví, že i přes to, že jsem chodila na českou soukromou vysokou školu, kam jsem navíc přišla z onoho Open Gate, nikdy jsem zde nedostala nic zadarmo, což na Akcentu vysoce cením a vždy za touto institucí budu plně stát. Akcent nám nabídl nejen kvalitní zázemí, ale také perfektně vyškolené a vzdělané pedagogy, ke kterým můžeme vzhlížet jako budoucí kantoři, byť je jako studenti považujeme za příliš přísné a jejich požadavky za přehnané. Akcent nám taktéž nabídl možnost rozmanitých praxí, kdy jsme se již od prvního ročníku měli možnost podílet na formulaci a výuce různých úrovní kurzů výuky anglického jazyka. 

Bod číslo dva, tudíž práce, taktéž začal jakýmsi rozhodnutím před těmi stejnými pár lety. Než jej však zcela rozvedu, ráda bych zdůraznila některá fakta a sice:

1. píšu zcela upřímný blog, jehož zájmem není nikoho poškodit a kromě toho je to mou povinností

2. uvědomuji si, že mnoho z mých přátel a známých nyní nastupuje na vysoké školy, a tím pádem by mohli zkušenosti z reálného života ocenit

3. že i přes svou prudkou povahu jsem vydržela mlčet tak dlouho, než jsem našla vhodnou cestu k vyjádření

Během těch tří let mě většina mých spolužáků na vysoké škole znala jako:”Přijde později, pracuje, je na školení, musela vzít směnu, mají velkou objednávku,..” Jak kantoři, tak spolužáci však byli nesmírně vstřícní, často mi pomáhali, chápali mé vytížení a zajímali se o můj pracovní život, který se točil okolo malého bistra v samotném srdci Prahy. Já sama jsem si své školní povinnosti vždycky hlídala, a i když jsem je často plnila tzv.”za pět dvanáct”, vždy jsem se snažila, aby  jejich kvalita byla hodna vysoké školy, jakou Akcent je. 

V posledním, nejdůležitějším, ročníku však i tato má snaha začínala mírně upadat a práce často vítězila nad školními povinnostmi. S personálními změnami jsem začala příliš brzy a naivně věřila ve stálou a “lukrativní” pozici od nových majitelů provozu. Stále častěji jsem proto odkládala úkoly a přípravy na blížící se státní závěrečné zkoušky. Nemohla jsem přeci přerušit práci na několik týdnu přímo před znovuotevřením podniku “jen kvůli škole.” Zapomněla jsem jak na povinnosti, tak i na přátelství a své kořeny. Moje přesvědčení, které pramenilo z práce ve “starém bistru”, se totiž bohužel mylně navázalo k místu, a ne k lidem, jež ho dělali tím místem s velkým M.

A tak jsem si zase jednou odněkud sbalila kufr s vrátila se domů. Domů, kde si na mě nikdo nevzpomene, ale kde si na mě každý pamatuje. Zde jsem nyní měla dva měsíce na to, abych přemýšlela. Ať už nad tím, co bylo a být mohlo, nad novými recepty, či nad otázkami, které si u těch státnic vlastně konečně vytáhnu. 

Závěrečné poděkování v tomto příspěvku samozřejmě patří na prvním místě Nadaci The Kellner Family Foundation.A v těch letech? V tom celém? VERONICE ŠILHANOVÉ a Majkovi. 

Babičce Jarušce, mámě a jak říkáme u nás na východě – TátOJ,Haně Michopulu a Květě Pavloj a Anče

PS:

V letošní sezóně se u nás doma “U Kolečka” nejvíce osvědčil pečený bůček, proto přikládám jednoduchý recept na oblíbenou pochoutku!

Omytý a osušený bůček (nejlépe b.k., tedy bez kosti) nařízněte na kůži, osolte, okmínujte a zasypte libovolným kořením (např. “Gril Argentina”). Do pekáče vložte kůží dolů, podlejte do poloviny masa vodou a přikrájejte trochu chilli papričky. Společně s masem vložte do pekáče ještě celou hlavičku česneku a jednu neoloupanou cibuli. Pečte na 200 stupňů v zavřeném pekáči cca 45 minut. Poté odkryjte víko, otočte maso kůží nahoru a pečte za stálého podlévání na 150 stupňů nejméně další hodinu. Po vytažení maso potřete “pačokem” z oleje, česneku, hořčice a piva. Servírujte s křenem a hořčicí.