Z Brna až na Oxford. Studenti se tu míň učí a víc myslí, popisuje mladá medička

Než se Eliška Freibergerová před pěti lety rozhodla poslat přihlášku na jednu z nejprestižnějších univerzit světa, byla na pochybách. Věděla, že odcestovat ve dvaceti letech do Anglie a nechat za sebou přátele, rodinu i zázemí bude výzva. "Po gymnáziu jsem rok studovala na Masarykově univerzitě, protože jsem si ještě nebyla jistá, jestli je studium v zahraničí pro mě tou správnou cestou. Svůj podíl na tom má i fakt, že většina mých vyučujících o tom, jak na Oxfordu přijímací řízení funguje, nevěděla a nemohla mě tak motivovat," vysvětluje.

Nakonec ale přihlášku do Anglie poslala. "Přijímací řízení má několik fází a je komplikovanější než u většiny českých škol," vypráví. Součástí je motivační dopis, psaná doporučení od středoškolských učitelů i náročné přijímací testy a pohovory. Zohledňují se také výsledky maturity.

Zájemci o studium v Oxfordu, stejně jako na další proslulé vysoké škole v Cambridge, musí složit zkoušku zvanou The BioMedical Admissions Test. Skládá se ze tří částí. První, podobně jako v Česku, ověřuje znalosti chemie, biologie, fyziky a matematiky. V druhé komise zkouší úrovně logického a kritického myšlení studentů, včetně porozumění textu. Třetí částí zkoušky je esej.

V našem ročníku se hlásilo kolem dvou tisíc zájemců, pozvánku na pohovor dostalo čtyři sta z nich. Na obor nás přijali sto padesát.

Eliška Freibergerová

"Psaná část mi přišla nejtěžší, za půl hodiny jsme museli vytvořit poměrně dlouhý text. Oxford má na psaný projev vysoké nároky," podotýká Freibergerová. Podle výsledků pak škola zve nejúspěšnější uchazeče na pohovor. "V našem ročníku se hlásilo kolem dvou tisíc zájemců, pozvánku na pohovor dostalo čtyři sta z nich. Na obor nás přijali sto padesát," dodává s tím, že právě díky přísnému "sítu" pak od zkoušek vyhazují jen minimum studentů.

Na některých školách v Anglii mohou medici promovat po pěti letech studia. V Oxfordu studenti absolvují šestiletý program, stejně jako je tomu v Česku. "Děláme v podstatě všichni všechno, abychom se orientovali v základech napříč obory. V Británii ještě po škole člověk pracuje dva roky bez specializace," vysvětluje studentka. Přestože zatím nemá jasno, jakou cestou se chce v kariéře ubírat, nejblíž jí je kardiologie. "Obecně mě baví obory, kde se člověk může věnovat interní medicíně, ale zároveň tam má dostatek manuální práce," říká. 

Medici nemusí znát knihy nazpaměť

Výraznější rozdíl Freibergerová pozoruje ve stylu výuky, v Británii více dbají na rozvoj kritického myšlení. "České univerzity se zaměřují na to, aby si medici zapamatovali co největší objem informací a detailů. Anglie cílí jinak. Medici mohou znát o něco méně informací, ale dokážou se nad nimi více zamyslet, strukturovaně je prezentovat a odlišit detaily, které jsou podstatné," uvádí. Právě tento způsob výuky byl jedním z důvodů, proč si školu zvolila.

Kvalita oxfordského stylu učení podle medičky spočívá také v individuálním přístupu ke studentům. "Člověk má mnohem víc možností se sám vyjadřovat a ptát se. Učitelé po studentech vyžadují, aby k tématům promluvili třeba i za cenu toho, že udělají chybu. A nestává se, že by se kvůli omylu setkali s negativní reakcí," vypráví. 

Školné letos vyjde britské studenty na 9250 liber, v přepočtu 263 tisíc korun. Zahraniční zájemce platí 33 050 až 48 620 liber, tedy více než milion korun. "Já jsem nastoupila ještě před brexitem, tak mám školné ve stejné výši jako místní. Od prvního do čtvrtého ročníku jsem ho měla pokryté půjčkou od britské vlády, poslední dva roky od britského zdravotnického systému National Health Service. Ostatní životní náklady pak platím z kombinace podpory nadace The Kellner Family Foundation a mých rodičů," vysvětluje. 

Sametová revoluce pro oxfordské Čechy

Když před lety poprvé vyrazila do Oxfordu, byla nervózní. "Převažovalo ale to, že jsem se těšila. Později přišly chvíle, kdy jsem si říkala, že mi chybí domov. Člověk si neuvědomí, jak velká je to změna, dokud to nezažije," svěřuje se. Jednou z největších výzev byla snaha udržet si přátele z Česka. Snazší to bylo do třetího ročníku, kdy mají studenti více volného času. "To se od čtvrtého do šestého ročníku mění, za celý rok máme pět týdnů prázdnin. Ty jsou rozprostřené po celém kalendářním roce," popisuje Freibergerová, která se mimo studia věnuje také veslování a atletice.

Ještě zvažuji, že bych si udělala doktorský titul a první roky odsloužila v cizině. Zvažovala jsem Rakousko, Německo i Švýcarsko. Později bych se ale chtěla vrátit zpátky do Česka.

Eliška Freibergerová

Mimo to se podílí na chodu Spolku českých a slovenských studentů univerzity Oxford. "Loni jsem byla jeho prezidentkou. Snažíme se organizovat spoustu akcí, aby měli studenti možnosti se setkávat a pobavit se v češtině nebo slovenštině," uvádí. Spolek organizuje také společenské události, například každoroční oslavu sametové revoluce z roku 1989. Akci pořádají od roku 2009, letos se jí zúčastnilo zhruba 150 lidí. 

Studium v Oxfordu se Elišce Freibergerové blíží ke konci, ve vzdělávání ale plánuje pokračovat. "Ještě zvažuji, že bych si udělala doktorský titul a první roky odsloužila v cizině. Zvažovala jsem Rakousko, Německo i Švýcarsko. Později bych se ale chtěla vrátit zpátky do Česka," říká.

Neodrazují ji ani nedávné protesty tuzemských zdravotníků v souvislosti s neúměrnými přesčasy, které mají skončit díky dohodě o zvýšení platů. "Cítím v sobě určitou zodpovědnost za svůj národ a cítím to, že bych mu chtěla spíš pomoci než se od něj distancovat proto, že existují nějaké problémy. Kromě toho v Británii není situace o moc lepší, i zde lékaři protestují," říká medička.