Styl výuky neurčují učitelé, ale děti, říká Jana Kopecká, která získala jako první cenu pro nejlepšího učitele

V práci s dětmi jim pomáhali zkušení mentoři, kteří docházeli k nim do školy a učili je, jak dobře komunikovat s žáky a s rodiči, ale i mezi sebou navzájem a s pedagogy dalších škol. Zkusili si i jiné postupy, například učit v tandemu s dalším učitelem. Součástí programu byla i finanční podpora na odměny či psychologa. Každý učitel mohl absolvovat několik kurzů, Jana Kopecká si zvolila lekce kritického myšlení, komunikace s rodiči, se žáky i s učiteli a prošla také kurzem typologie osobnosti.

"To mě profesně vystřelilo opravdu hodně nahoru," vzpomíná Kopecká. Projevilo se to i v ocenění, které získala před dvěma lety − českou Global Teacher Prize pro nejlepšího učitele. Byla vůbec prvním kantorem v Česku, který ještě v nultém ročníku tuto cenu udělovanou vzdělávací společností EDUin za podpory Nadačního fondu Karla Janečka získal. Organizátoři se inspirovali mezinárodní soutěží, jež každoročně oceňuje nejlepší učitele planety milionem dolarů. Kopecká získala alespoň symbolických 50 tisíc korun.

"Bez stovek hodin strávených vzděláváním, na seminářích a vzájemných konzultacích s ostatními učiteli by to člověk asi nedal," míní Kopecká.

Jak na introverty a extroverty

Za zvlášť důležitý pro změnu přístupu k dětem považuje Kopecká kurz typologie osobnosti. V něm se dozvěděla, jak je u žáků důležité respektovat jejich založení. Učitelé často používají způsoby výuky, které jsou blízké jim samým, ale měli by myslet i na děti, jež jsou většinou nastaveny jinak. Kopecká se dřív zaměřovala spíše na to, že je někdo pomalejší a potřebuje víc času, jiný se hlásí a další spíš potřebuje povzbudit. Školitelé jí nabídli jiný pohled: introvertům je lepší zadávat úkoly tak, aby měli dopředu čas si je promyslet, pro extroverty je zase dobré proložit hodinu nějakou pohybovou aktivitou.

Přesně tak její hodiny od té doby vypadají. Všimne si, když někdo nesleduje výuku, a hned ho zapojuje do diskuse. Při povídání o soše svatého Václava střídá samostatnou práci výzvou, aby si děti stouply a předvedly, jak by podle nich socha měla vypadat, kdyby ji tvořily ony. "V rodině je také každé dítě jiné a na každé platí jiný výchovný postup. Pro mě jsou důležité i drobnosti jako zeptat se žáka, jak strávil víkend nebo co má dnes k svačině. Chci si s ním vybudovat vztah, aby věděl, že se o něj zajímám," říká. Pokud pak přijdou problémy, daleko lépe se řeší.

V kurzech se Kopecká také dozvěděla, že intuitivní děti na rozdíl od smyslových čtou jiné texty. "Já jsem intuitivní člověk, ráda čtu mezi řádky a také jsem podle toho vybírala knížky. Takové spíše snové příběhy, které se často neodehrávají v realitě. Nemyslela jsem na smyslové žáky, jimž jsou bližší příběhy z reálného života dětí, které mohou zažít a kde je všechno jasně popsané."

Dnešní žáci to mají podle Kopecké těžké, protože mají více podnětů než dřív a často z nich mohou být bezradní. Zdrojem mohou být i digitální technologie. "Na střední škole jsem viděla hodiny, kdy žáci telefony využívali k výuce, to mi přijde v pořádku. Ale aby děti seděly v družině a každé ve svém koutku hrálo hru na mobilu, to mi správné nepřijde." Děti z kunratické základky smí mobily ve škole používat jen omezeně.

Nejen děti, ale ani mnozí rodiče nebo učitelé si neuvědomují, že internet a sociální sítě mohou být i velmi nebezpečné. "Kyberšikana se nám tu objevila už ve třetí třídě, kdy jedna žákyně založila spolužákovi falešný účet a jeho jménem tam psala nějaké informace. Měli jsme tu pak odborníky, kteří dětem popisovali, že je to stejné, jako když to napíšou venku na zeď," vypráví Kopecká. Ve svých hodinách o rizicích on-line světa s dětmi často mluví a používá při tom komiksovou knížku Hustej internet od Lucie Seifertové a Lenky Eckertové.

O dětech a rodičích

Zatímco děti podle zkušeností Jany Kopecké z její třicetileté kariéry zůstávají v mnohém stejné, nezlobí více ani méně a jejich schopnosti jsou v podstatě na stejné úrovni, změnily se nároky rodičů − na děti i na školu. Občas jdou tyto dva tlaky i proti sobě. "Osobně mi jde o to, aby se žáci učili týmové spolupráci, rodiče ale často jdou jen za tím, aby mělo výborné výsledky jejich dítě. Je to pochopitelné, ale občas si prostě neuvědomí, že nám může jít i o něco jiného," říká Kopecká.

Podobný vztah má i k tématu, kterým jsou mnozí rodiče posedlí − ke známkování. Kopecká tradiční známky dává, podle ní mají svou hodnotu, ale nikdy nezapomíná ani na slovní zpětnou vazbu, aby dítě přesně vědělo, co se mu nepovedlo, co naopak ano a kde se může zlepšit.

Naopak vysvětlit některé nové metody rodičům dá často práci. Byli vychováni v jiném stylu, nikdo nesměl udělat chybu, proto je pro některé z nich obtížné přijmout například výuku matematiky, která s chybou pracuje jako s nástrojem pro učení. Jana Kopecká používá metodu profesora Milana Hejného, jejímž principem je, že si žáci na matematické zákonitosti přicházejí sami. Taková matematika víc baví nejen děti, ale i ji samotnou. Aby rodičům pomohla jiný přístup k matematice lépe pochopit, pozvala je do hodin, aby jej viděli v praxi, a uspořádala pro ně také odpolední kurzy, kam jim princip výuky přišel vysvětlit i sám profesor Hejný. "Bádání a objevování neznali, tak jim nemůžeme klást za vinu, že tomu nefandí," říká na adresu rodičů smířlivě Kopecká.

Nejen děti, i kolegové učitelé

Když v roce 2009 nastoupil nový ředitel Vít Beran a začal ve škole provádět změny, byla Kopecká podobně jako některé její kolegyně skeptická. "Rozhodně jsem mu nepadala kolem krku," přiznává. Později ale pochopila, že účast na rozvojovém programu celou školu posune. Ji samotnou zkušenost přivedla nejen k jinému přístupu k dětem, ale později i k nové práci. Součástí programu totiž byl i mentorský a lektorský kurz.

Dnes pracuje jako učitelka na zkrácený úvazek a zároveň působí jako čtenářská mentorka − pomáhá kolegům a kolegyním při přípravě čtenářských lekcí. Společně hledají text, vyberou nosnou myšlenku a sestaví celou hodinu. Kopecká se pak jde podívat, jak se výuka vydařila. Aby si ji kolega učitel takto "pustil k tělu", musí si mezi sebou nejdřív vybudovat důvěru. Za největší výhru Jana Kopecká považuje, když se jí podaří pedagogy pro výuku zapálit. "Učitel plný energie dokáže nadchnout i své žáky."

Článek vznikl ve spolupráci s Nadací The Kellner Family Foundation.

https://archiv.ihned.cz/c1-66652900-styl-vyuky-neurcuji-ucitele-ale-deti-rika-jana-kopecka-ktera-ziskala-jako-prvni-cenu-pro-nejlepsiho-ucitele

Autorka | Markéta Hronová