Žáci by neměli být ze školy ve stresu

Rodiče většinou na třídní schůzky nechodí rádi, i děti z nich mívají divné pocity. Ne však ve třídě Martiny Weinhöferové. „Třídní schůzka by neměl být rozhovor o dětech, ale především rozhovor s nimi. Je důležité, aby i žáci cítili, že jsme partneři,“ říká prvostupňová učitelka, která při setkáních žák-rodič-učitel nezapomene zmínit nejen to, na čem je potřeba ještě zapracovat, ale zaměřuje se i na silné stránky dítěte. Zatím vyzkoušela takzvanou tripartitu dvakrát a rozhodně v tom bude pokračovat. „Když jsem takto změnila způsob třídních schůzek, hned bylo zřetelné, že rodiče jsou více v pohodě a tím jsem zároveň i více v pohodě já,“ pochvaluje si Martina Weinhöferová.

A není to rozhovor jen o známkách. „Uvědomila jsem si, že známkování není motivující. Například když se žáci učí psát, není nutné, aby vyučující používal červenou propisku na opravu a zdůrazňoval, co se nepovedlo, právě naopak. Když třeba trénujeme nové písmenko, tak se můžeme podívat na celou napsanou řadu, najít to povedené a dát si za to medaili,“ popisuje Martina Weinhöferová a zdůrazňuje, že touha po učení musí přece vycházet z jiné potřeby než jen z honby za dobrými známkami. „Důležité je zjistit, co jsme už zvládli a na čem musíme ještě zapracovat,“ říká učitelka a doplňuje, že jen tak můžeme zajistit, aby se děti nebály chybovat a dokázaly otevřeně říct, co se jim nepovedlo. Zároveň aby neměly zábrany se zeptat, čemu ještě nerozumí. „Nejdůležitější pro mě je, aby děti neměly ze školy stres,“ říká Martina Weinhöferová, která je zrovna na rodičovské dovolené.

I když proto teď každý den nestojí před tabulí, i přesto potkává žáčky pravidelně při párové výuce s kolegyněmi. „Školství se každý rok nesmírně mění a naše škola se také rozvíjí a posouvá, a proto je pro mě důležité být se školou v kontaktu i během rodičovské přestávky,“ říká učitelka a vyjmenovává, že i v této pracovní pauze spolupracovala s kolegyní na organizaci recitační soutěže, stará se o speciální počítačový program pro výuku angličtiny a vede školní knihovnu. Právě ta se v posledních dvou letech, ve kterých škola spolupracuje s programem Pomáháme školám k úspěchu, proměnila k nepoznání. Už to není jen místo pro odkládání knih, na které padá prach. „Nejen že máme více zajímavějších moderních titulů, ale změnili jsme také jejich ukládání. Teď jsou knihy vystaveny titulní stranou ven, aby žáky více oslovily.“ Škola také buduje novou relaxační místnost, kde děti budou moct trávit přestávky s knihou v ruce.

I když Martina Weinhöferová měla vždy ke knihám a ke čtení blízko, v textech teď objevila velký didaktický potenciál. A proto je nově využívá i ve vyučování. „S texty se dá pracovat i napříč předměty. Například čtení o Nizozemsku propojuje češtinu s vlastivědou, nebo text o velbloudech zasahuje do prvouky,“ vysvětluje učitelka a vzpomíná na to, jak její hodiny vypadaly předtím. „Dříve jsem chtěla mít hodiny hlavně zábavné. Dnes už si dávám konkrétní cíle, čeho chci dosáhnout, a pak se sama sebe ptám, zda se mi to povedlo. Na konci hodinu také s žáky reflektuji,“ říká.

Program Pomáháme školám k úspěchu změnil způsob práce nejen Martině Weinhöferové, ale během dvou let fungování proměňuje postupně i atmosféru v celé škole. Dřív pracoval každý z kolegů více sám pro sebe, dnes spolu sdílí materiály a více komunikují. „Rozhodně nesoupeříme, je to pohodové, podporující a kolegiální prostředí. Velkým obohacením je, že jsme se v týmu naučili otevřít jeden druhému,“ popisuje učitelka.