Ztrácíme schopnost číst, varuje expertka a radí, jak z toho ven

Kniha patří mezi nejobvyklejší vánoční dárky a Češi jsou známí jako vášniví čtenáři. Například psycholožka a neurovědkyně Maryanne Wolfová však varuje před tím, že lidstvo ztrácí schopnost číst a rozumět delším textům.

V praxi to vidí – a potvrzuje – i Hana Košťálová, programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu Nadace rodiny Kellnerových. Čtení nám není geneticky vrozené, je vyvoláno kulturně. Takzvané čtecí dráhy si lidé v mozku musí vybudovat, nejsou tam od narození. „Velmi záleží na tom, jakým způsobem si je budujeme. Pokud se nám to nepodaří udělat správně, nejenže nebudeme rozumět složitějším textům, ale budeme těžce hledat pochopení pro sebe navzájem. Vyspělé civilizace formovala literatura,“ upozorňuje.

Jak vypadají správně vybudované čtecí dráhy?

Dávají nám schopnost kritické analýzy, reflexe, empatie a tvořivosti. Když čteme, tak zároveň myslíme. A když máme čtecí dráhy vybudované dobře, tak je myšlení kvalitnější. Zvládáme číst složitější sdělení a zvládáme o nich taky jinak přemýšlet.

A co když se to nepodaří a vybudujeme si je špatně?

Pokud čteme způsobem, který Maryanne Wolfová nazývá povrchní nebo rychlé čtení, tak vznikne jiný typ drah, které nejsou uzpůsobené pro ono kritické myšlení, pro sebereflexi, a co je důležité, ani pro empatii. Nemyslím teď takovou, že když někdo trápí kočičku, tak je mi to líto. Myslím empatii, které se lze naučit četbou beletrie, díky níž můžete navštívit nejrozmanitější prostředí, prožít různé lidské osudy a rozvíjet tak vciťování opřené o poznatky. Wolfová má strach, abychom kvůli všudypřítomnému zrychlování a povrchnosti nepřišli o tenhle typ myšlení, který je spojen s hlubokým čtením.

Jenže my už v tom uspěchaném světě žijeme, jde ho najednou vypnout?

Je důležité říct, že Wolfová ale ani další odborníci nijak nehodnotí, v jakém světě žijeme, neříkají, že je špatný. Neříkají, že se máme vzdát výdobytků civilizace, které už jsme si jako lidstvo dopřáli. Jen varuje před tím, abychom neztratili něco důležitého, co nás vlastně formovalo. Možná se teď pouštím na tenký led, ale národy, které jsou schopné týrat určitou skupinu lidí, asi moc krásné literatury nepřečetly – jinými slovy, jejich osobnost neutvářela krásná literatura. S ní je spojena celá kultivace evropského prostoru.

Klíčové je nechat děti objevovat a zároveň je nenutit do něčeho, co je nebaví. Když čtení vnímají jako příjemnou aktivitu spojenou s odpočinkem nebo vzrušením z objevování nových světů, pravděpodobně si tuto dovednost a zálibu přenesou i do dospělosti.

Hana Košťálová

programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu

Jak to tedy dělat správně, abychom schopnost hlubokého čtení neztratili?

Co opravdu funguje, je mít dost nerušeného času na to, abychom se mohli na čtení soustředit. Protože teprve ve chvíli, kdy se mozek zklidní a zaměří, tak se začnou spojovat neurony – začteme se a začneme hluboce myslet a prožívat. Jenže to je v dnešním světě těžké, neustále nás něco ruší.

Přišel už někdo na to, jak s tím bojovat?

Zkoušejí se různé věci, ale zatím se nezdá, že by něco fungovalo. Kromě toho, že se někde zcela vědomě uklidíme do ticha, vypneme všechny potenciální narušitele a pokusíme se soustředit… Naše paměť degraduje tím, jak jsme nesoustředění a jak konzumujeme množství informací, u kterých se ani nesnažíme si je udržet, protože si myslíme, že si je kdykoli znovu najdeme. Necvičí se. Dobře to ilustruje takzvané Millerovo magické číslo, které udává počet smysluplných prvků, které si dokážeme krátkodobě zapamatovat. Původně si lidé dokázali zapamatovat sedm – plus minus dva – prvků. V posledním desetiletí se údajně toto číslo snížilo na čtyři – plus mínus jeden. Každopádně to souvisí s kognitivním přetížením. Naše mysl je schopná v jednu chvíli zpracovat jenom velmi omezený počet podnětů. Většinou čteme na obrazovce, tak k nám neproudí jen podněty z textu, ale ze všeho, co je tam okolo – reklama, oznámení. To všechno zabírá naši kognitivní kapacitu, kterou bychom normálně věnovali jen textu. Proto také řada lidí říká, že jsou schopni se soustředit jen v letadle.

A co když nepomůže ani to? Co když člověk nedokáže vypnout vlastní mozek a pořád sklouzává k myšlenkám na to, co musí nakoupit a pak vlastně vůbec neví, co čte?

Podobný problém popisovala právě i Maryanne Wolfová. Nedokázala se začíst do své oblíbené knihy, kterou četla v mládí, a vlastně sama na sobě pozorovala to, co popisuje ve svých výzkumech. Věty jí přišly příliš dlouhé a nesrozumitelné, musela začínat pořád znovu… A říkala, že jí dobře funguje trénink. Každý den půl hodiny soustředěného čtení bez jakéhokoli vyrušování. Neuroplasticita mozku – tedy jak se mozek přizpůsobuje tomu, co od něj chceme – funguje všemi směry, takže pokud ho zatěžujeme jen jednostranně, tak se jeho funkčnost omezí.

Takže dobrou cestou, jak neztratit schopnost číst, je pravidelný trénink?

Určitě. A v případě dětí je také důležité jim tu schopnost hloubkového čtení vůbec zprostředkovat. Měla by to dělat škola, vzhledem k tomu, že ne všechny děti mají doma takové zázemí, v němž je to mohou naučit rodiče. Pokud děti nikdy nezažijí ten pocit „flow“, když se začtou do příběhu a žijí život s jeho hrdiny, tak se pak nebudou mít k čemu vracet jako Wolfová. Takže je potřeba vymyslet způsob, jak si v dnešní přehlcenosti a přetíženosti udělat čas na soustředěné čtení.

V čem dělají rodiče největší chyby?

Velký průšvih jsou tablety či telefony s pohádkou jako nová šidítka, která dávají rodiče dětem, aby se při nich najedly nebo je zabavily. To má skutečně destruktivní vliv na jejich mozek. Na druhou stranu, i sečtělým a vzdělaným rodičům v produktivním věku většinou nezbývá moc času na čtení, takže je těžké příklad čtecího dospěláka předat. Proto může důležitou úlohu hrát škola.

Jenže jak? Rozvrhy jsou nabité, sotva se stíhá všechno probrat a toho, co by děti měly umět, přibývá.

Ve školách, které jsou zapojeny do našeho projektu Pomáháme školám k úspěchu, velmi dobře fungují takzvané dílny čtení. Jsou vymyšlené tak, aby vytvářely prostředí, v němž se děti můžou rozečíst. Dostanou prostor nerušeně číst, a to po maximální možnou dobu. Pak i ony samy potvrzují, že nejradši čtou ve škole, protože doma je ruší sourozenci nebo rodiče, kteří po nich pořád něco chtějí. Navíc jsou kolem nich ve třídě další čtenáři. Takže když začínají „odpadat“ a ztrácí pozornost, rozhlédnou se kolem sebe a vidí 20 dalších dětí, které čtou. Sociální tlak funguje, ale využíváme i další osvědčené postupy, které děti ve čtení podporují.

Jaké?

Je potřeba mít dlouhý čas na začtení, ale také přiměřený čas na reflexi. Dobře popsat, co nás potěšilo, co nám šlo, co nám nešlo, co nám pomáhalo, co nás rušilo, to je ta chvíle, kdy se opravdu učíme. To je účinnější než úkoly, které učitelé často žákům po čtení dávají, i když vlastně s ním moc nesouvisejí. Jako co by sis vzal na pustý ostrov, kdybys byl v kůži hlavního hrdiny. Dítě má také několikrát za rok možnost promluvit k dětem o knížce, kterou celou dočetlo. Nejen o ději, ale co ho na knize obzvlášť zaujalo, v čem je specifická. Jedna maminka dokonce psala paní učitelce, že až poté, co začala dcera chodit do její třídy, začala dívka číst. A to proto, že i ona chtěla ostatním povídat o své knížce, kterou přečetla.

Dobrým tipem je také rodinné čtení, kdy si celá rodina vyhradí čas na čtení – každý čte něco svého, ale společně. Dává to nejen příklad, ale posiluje i vztahy. A v neposlední řadě může pomoct pravidelná návštěva knihovny. Tam mají děti možnost objevovat nové knihy, a často se zde pořádají i čtenářské aktivity, které je mohou motivovat.

Hana Košťálová

programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu

Vycházeli jste při tvorbě dílen čtení z nějaké zahraniční zkušenosti?

Inspirovali jsme se ve Spojených státech. Tam mívají 90 minut na čtení a psaní každý den na druhém stupni. V Česku bývá čeština čtyřikrát za týden na 45 minut a musí se tam vejít mluvnice, sloh, literatura i čtení. Takže čtyřikrát 45 minut versus pětkrát 90, to je úplně jiná situace. Máme i dílny psaní a tam si děti vybírají své vlastní téma, píšou ve formátu podle svého výběru, text konzultují se spolužákem v průběhu psaní a na konci si ho čtou. Pokud text chtějí někde publikovat, musí si udělat korektury a všechno, co už probírali, musí být správně. Děti se samy od sebe začnou ptát, kdy se dělá čárka před a, protože to prostě potřebují pro to své psaní. Nenaučí se správně psát tím, že budou doplňovat cvičení, to je prokázáno výzkumy. Jenže leckteří učitelé mají pořád pocit, že pokud v tom nemají systém a neučí se to všechny děti stejně, tak to není ono.

Výzkumy také hovoří o tom, že na obrazovkách čteme hůř než na papíře.

Čteme povrchněji, jen text přeletíme. Výzkumy popisují, že mozek se v tomhle rychločtení chytá věcí, které jsou nové, z textu si vyzobáváme krátké, nové informace. Nedáme si čas na skutečné poznání. Zajímavé je, že tenhle typ konzumace textů se vlastně začíná podobat stavu závislosti. Nikdy nemáme dost. Denně nám proletí hlavou tolik gigabajtů informací, kolik odpovídá zhruba množství 100 tisíc slov za den. To nemají ani ty nejdelší romány. Je to strašné kvantum informací, které přes nás sice jen přejdou, ale zaberou nám část mozkové kapacity.

Dá se s tím něco dělat?

Výzkumníci zkoušeli postupy, které používáme při čtení v tisku, třeba podtrhávání, poznámkování. Ale výsledky jsou pořád nekompromisní – nejlépe porozuměli textu a zapamatovali si ho ti žáci, kteří četli v tisku s poznámkami, pak v tisku bez poznámek, až pak následovala skupina s obrazovkou a poznámkami a poslední skončila skupina čtoucí z obrazovky bez poznámek. Když se zkoušelo, jak děti dokážou sestavit části příběhu do celku, tak ti, kteří četli na papíře, v tom byli lepší než ti, kteří četli v elektronické čtečce knih.

Dnes jsou ale děti zvyklé konzumovat půlminutová videa na TikToku, je vůbec možné schopnost číst dlouhé texty zachovat?

Bohužel autoři se tomu přizpůsobují, takže produkují krátké texty, krátké věty, žádná souvětí, všemu vládne jednoduchost. A konzument se tak potkává jen s tímhle typem textů a už vlastně není vůbec žádný nátlak na to, aby četl něco jiného.

A děje se to i ve škole? Že učitelé dětem texty zkracují a zjednodušují, aby jim porozuměly?

Děje, ale přitom to vůbec není nutné. Zrovna nedávno jsme pracovali se skupinou začínajících učitelů a ukazovali jsme jim hodiny pedagogů, kteří s námi pracují už delší dobu. Ukázali jsme jim hodinu připravenou pro deváťáky a oni nevěřili, že tohle zvládli za 45 minut. Někdy předložím nově příchozím učitelům nějakou přípravu na hodinu, která proběhla s rozečtenými žáky, a ptám se jich, pro jak staré děti by tipovali, že je. A oni říkají: sedmáci, možná šesťáci. Jenže jsou to čtvrťáci. Možná děti dopředu zbytečně podceňují. Některé učitelky z textů i vyškrtávají slova, kterým podle nich děti nebudou rozumět.

Důležité je ale také ukázat dětem, že čtení může být „cool“. Pokud vidí, že i jejich rodiče nebo starší sourozenci čtou a sdílí, co se jim líbilo, snáze si najdou ke knihám vztah.

Hana Košťálová

programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu

Nezhoršujeme tím schopnosti dětí číst ještě více?

Podle výzkumů ano. V USA se jeden čas texty hodně hlídaly, aby odpovídaly přesně pro čtvrťáky, páťáky. A ukázalo se, že ti, kteří pracují s těmito upravenými texty, mají horší výsledky ve čtenářské gramotnosti než žáci, kteří čtou autentické texty. Děti se potřebují při čtení dozvídat něco nového a poutavého, jinak je to nebaví.

Nedegraduje naši schopnost číst a psát texty také příchod jazykových modelů umělé inteligence, jako je ChatGPT a další?

Někteří vnímají ChatGPT jako kalkulačku. Má nám pomoci navrhnout text, který pak upravíme, nebo vylepšit ten, který jsme sepsali my. Ale já si tedy nejsem vůbec jistá, kdy je to užitečné. Text bude vylepšený, ale žák ne.

Jak můžu dětem jako rodič pomoci v tom tuto schopnost neztratit?

Určitě začít od miminka, prožitek u čtení je důležitý, u malých dětí obzvlášť. Je to čas strávený s maminkou, tatínkem, babičkou, dědou. Ideálně je zahrnout knihami, čím víc, tím líp, a předčítat jim. Spousta výzkumů prokázala, že malé dítě má být za den vystaveno alespoň pěti rychlým knížkám, takovým těm s hodně obrázky, které máte za deset minut přečtené, prohlídnuté. Bylo by fajn to dodržovat doma, ale také třeba v mateřské škole. A pokud je baví pořád dokola ta samá knížka, klidně může být stejná.

A jak postupovat u školáků?

Určitě je důležité jim dále předčítat. Trvá až do dvanácti let, než se čtecí dráhy vyvinou natolik, že je dítě schopné mít z vlastního čtení plnohodnotný zážitek. Pokud mu čtení nejde, tak mu pomáhat, třeba společným čtením po částech. Důležité je nabízet dětem široké spektrum titulů, abychom zvýšili pravděpodobnost, že si v nich najdou takový, který je bude bavit.