Spolupráce mění výuku a zlepšuje učení dětí

Spolupráce sama o sobě profesní učení nezajistí. Kolegové mohou radostně spolupracovat, aniž by se profesně posouvali. Klíčovým prostředkem učení mezi lidmi je rozhovor. Ten může zůstávat na povrchu, být absolutně bezpečný, utvrzovat účastníky v jejich pohledu na věc a posilovat dobré vztahy a soulad. Nebo může mít charakter „náročného rozhovoru“, takového, který jde pod povrch, nutí lidi vystupovat z bezpečné zóny, snášet nejistotu, stavět si před sebe výzvy a společně je řešit.

Hodně hovoříme o takové školní kultuře, která má být bezpečná pro učení každého. Zásadní ale je, jak se taková kultura vytváří, aby samo bezpečí nebránilo učení. Psychologové popisují několik jevů, ke kterým v sociální interakci přirozeně dochází a které brání učení. Konec konců všichni slýcháme či vedeme hovory o sociálních „bublinách“ (a v nich).

Všichni máme přirozený sklon k tzv. skupinovému myšlení (groupthink). Pokud se lidé sejdou a mají volný prostor, hovor se stočí k tématu, kolem kterého už panuje ve skupině dost velká shoda. „Být ve skupině vede k menší variabilitě perspektiv.“ Ale učení nastává tam, kde se lidé ve svých pohledech liší, vysvětlují si je, odkrývají i sami pro sebe důvody svých postojů a praxe, hledají průniky a nalézají nová řešení. Skupina potřebuje, aby někdo přišel s alternativním pohledem. Skutečné bezpečí se pozná podle toho, že se členové skupiny neobávají nastolit jiný pohled na věc.

Při profesních rozhovorech pak účastníci věnují velkou pozornost informacím, názorům a myšlenkám, které je utvrzují v tom, že co si myslí, co vědí, na co věří a co dělají, je správně. A ignorují nebo odmítají vše, co to zpochybňuje.

Hana Košťálová

programová ředitelka, Pomáháme školám k úspěchu

Stejně tak problematicky působí naše podvědomé úsilí o to, aby se potvrdily hypotézy, které si vytváříme ohledně fungování světa. Známé „konfirmační zkreslení“ spočívá v tom, že si vybíráme takové informace nebo myšlenky, které naše přesvědčení nebo domněnky potvrzují, a ne ty, které by je rozmetaly. Při profesních rozhovorech pak účastníci věnují velkou pozornost informacím, názorům a myšlenkám, které je utvrzují v tom, že co si myslí, co vědí, na co věří a co dělají, je správně. A ignorují nebo odmítají vše, co to zpochybňuje. Protože ale profesní učení vyžaduje změnu, změnu přesvědčení i praxe, je potřeba, aby profesní rozhovory umožňovaly nové společné zkoumání i toho, co se jeví účastníkům jako jasné a nepochybné.

Richard Elmore a jeho tým z Harvardovy univerzity popsal v roce 2007 další z překážek pro efektivní profesní učení ve skupině: „culture of niceness“, tj. kulturu „jsme na sebe milí“ nebo „hlavně ať je nám spolu dobře“. Říká, že ve vzdělávání tato kultura výrazně převládá. Když si lidé ve skupině navzájem sdělují, co udělali v praxi a proč, vyhýbají se profesnímu konfliktu a výzvám, protože nechtějí zranit city druhých. Nápady, přesvědčení i praxi vyhodnocují ve skupině jen povrchně a s maximální opatrností. Lidé se cítí dobře, ale přicházejí o příležitost něčemu se naučit. Vede to mj. i k šíření špatné praxe – lidé přebírají líbivé aktivitky nebo postupy, aniž by je podrobili hlubšímu prověřování, co to přinese žákům.

Známe pochopitelně i situace a skupiny, v nichž se „bezpečí“ nepěstuje, protože to členové neumějí, nebo proto, že vyznávají ostré vytýkání chyb. To však ke zlepšení učení a profesnímu rozvoji rozhodně nevede.

K tomu, aby se díky profesnímu učení prostřednictvím spolupráce mezi pedagogy skutečně posunulo myšlení i praxe zúčastněných a následně i učení žáků, musejí si učitelé uvědomovat, jaké bariéry mohou způsobovat, že profesní rozhovory zůstanou neúčinné.

Bezpečí se vytváří tak, že spolupráce stojící na profesních rozhovorech se prostě neděje jen tak sama od sebe, ale že se sbor na smyslu, formách i organizaci spolupráce dohodne. Účastníci se výslovně domluví na tom, že je možné vystavit společnému prověřování jakákoli východiska, přesvědčení i praxi. Že nesouhlas, pochybnosti a opoziční pohledy se vítají. Zásadní oporu poskytují domluvená struktura a pravidla rozhovoru („protokol“), která všichni zúčastnění znají a která respektují. A to navzdory tomu, že snižují pohodlí a příjemnost rozhovoru, protože jdou proti lidské přirozenosti. O to víc ale prospívají profesnímu učení.

O naše zkušenosti se podělíme v sérii textů, které nabídneme čtenářům v následujících vydáních Řízení školy.

V projektu Pomáháme školám k úspěchu shromažďujeme a vyhodnocujeme více než deset let zkušenosti s různými formami profesní spolupráce. Nově zkoušíme tzv. náročné rozhovory a slibujeme si, že nás opět posunou v naší praxi o kousek blíž k vizi spokojeného a učícího se žáka.

Hana Košťálová

programová ředitelka, Pomáháme školám k úspěchu