Dostupnost knih ve škole

Pro děti, které doma knihy nemají, je škola jediným místem, kde se mohou s knihou setkávat denně. Mít ji na očích a na dosah. Děti potřebují žít v prostředí, kde si mohou knihu kdykoli vytáhnout z poličky, prohlédnout si ji samy nebo společně s kamarády, odnést si ji, začíst se a popovídat si o ní. Pro děti-čtenáře je bezbariérový přístup ke knize užitečný, pro nerozečtené děti je klíčový. 

Volné čtení z vlastního popudu dítěte vede přes prožitek z četby k postupnému budování důvěry ve čtení. Děti zjišťují, že stojí za to překonat obtíže, které může četba přinášet. Posilují svou čtenářskou výdrž a odolnost.

Jak mohou školy dětem knihy co nejvíc zpřístupňovat?

Pedagogové pro knihy využívají všechna vhodná místa 

Školní knihovna je základ, ale nestačí. Děti potřebují mít knihy kolem sebe v běžném každodenním prostředí.

U malých dětí lze zřídit knihovnu přímo ve třídě, ideálně i s pohodlným posezením. Na druhém stupni to může být komplikovanější. Minimálně v učebnách, kde probíhají hodiny češtiny (děti tam tedy přijdou skoro denně), je knihovna užitečná.

Mnohde ve školách zřizují čtenářské koutky – prostor s pohovkou, křesílky nebo jiným pohodlným sedacím nábytkem. Někde se vejde jen polička. I kolem ní musí být možné na chvilku postát a prohlédnout si, co přibylo nového, prolistovat pár knih – a vybrat si.

Děti na knihy vidí i dosáhnou

Paní učitelku Evu překvapilo, jak se proměnil zájem druháků o knihy, když je přesunula z horních zasklených vitrínek do dolních a otevřených polic. Vidí, jak děti tráví přestávky s knihami v ruce a dost často společně – prohlížejí si knihy, povídají si o nich, vítají každý přírůstek a knihy si půjčují na doma.

O pořádek v knihách pečují děti

Udržovat knihovničky a koutky lákavé vyžaduje každodenní péči. Poličky, kde se bez ladu válí směs knih a časopisů, rozhodně vztah dětí ke knihám nekultivují a ani nevybízejí ke čtení. Děti pak využívají koutky spíše jako místa, kde tráví přestávky klábosením a povalováním na křesílkách.

Pro využívání koutků bývají zavedena co nejjednodušší pravidla, se kterými se děti seznámí při své první návštěvě koutku, prodiskutují je, ujasní si je. Pravidla bývají v koutku vyvěšena.

Navzdory pravidlům vzniká zejména v koutcích na chodbách chaos. Třeba když zazvoní na hodinu, děti nestihnou knihu vrátit na místo.

O pořádek v koutcích se starají žáci. Nejvíce se asi osvědčilo, že ti, kdo mají službu, přicházejí před vyučováním a koutek srovnají. Knihy v koutcích nebývají nijak náročně tříděny – často se dělí jen na knihy naučné a vyprávěcí, někdy vznikají tematické shluky jako třeba knihy o koních nebo o fotbalu.

Se ztrátami se počítá

Volně přístupné knihy se ztrácejí. Mizí. Učitelé se musejí rozhodnout, jak moc tomu chtějí bránit. Někdy do koutku umísťují knihy, kterých jim není líto. Knihy vyřazené z jiných knihoven. Čtenářství nerozečtených žáků to moc nepomůže. Starší knihy oslovují čtenáře už zapálené.

Když dostaneme dávku starších knih, je lepší uspořádat burzu. Knihy se vystaví a žáci si mohou vybrat. Někdy hledají knihy do třídních knihovniček či do čtenářských koutků, někde si děti prostě knihy odnášejí domů. Je na nich, zdali je po přečtení přinesou.

Do otevřených knihovniček a koutků – pokud mají sloužit i tomu, aby se rozečetli potřební žáci – se hodí knihy atraktivní, tedy spíše neočtené a aktuální.

Jak školy zabraňují přílišným ztrátám? Někde učitelé jednou za pololetí vybalují s dětmi nové knihy z krabic. Děti si je očichají, prohlédnou si obálky, nakouknou dovnitř, přečtou si kousky textu. Zapíšou do svého seznamu čtenářských teritorií, které z nich by si chtěly přečíst. Mnozí si rovnou knihu vypůjčí. Zapíšou to do výpůjčního sešitu.

Přehled o výpůjčkách si děti vedou samy

Když si děti chtějí odnést knihu z koutku nebo knihovničky domů, najdou si ve výpůjčním sešitě či v jednoduchém katalogu její stránku (kartičku) a zapíšou, kdy si knihu vypůjčily / vrátily. Tak se zvyšuje dostupnost knih. Děti se učí odpovědnosti a postupně i tomu, co to znamená, když v nás druzí důvěřují, aniž by nás kontrolovali.