Knihy na dosah aneb Jsme obklopeni podnětnými a atraktivními knihami

Své o tom ví učitelky Kateřina Hrodková, Jana Macháčková, Dana Němcová a ředitelka Eva Fiřtová ze ZŠ Zdice. Podpora čtenářství je ve škole jednou z hlavních priorit, která zároveň propojuje učitele prvního i druhého stupně. Škola ji přijala současně se zapojením do projektu Pomáháme školám k úspěchu, který financuje rodinná nadace Kellnerových. Poznáme to hned, jak vstoupíme do školy. Na chodbách školy jsou police s knížkami, řada klidových zón, které bývají o přestávkách často obsazeny čtenáři.

Učitelky i ředitelka se shodují na tom, jak důležité je žáky knihami obklopovat, nabízet jim je a usnadňovat jejich půjčování. A platí to nejen pro žáky z méně podnětného prostředí, jak doplňuje Eva Fiřtová: „Některé děti z naší školy nemají ke čtenářství zázemí doma. Samy nám říkají, že doma knihy nemají. O to více je důležité, aby jim je dokázala nabídnout škola.“ Například na druhém stupni ve třídě Jany Macháčkové je umístěna „skříňka na knížky“, která sice není obsahově tak rozsáhlá, ale efektivně funguje jako místo pro sdílení knížek. Právě sem mohou propůjčovat své knížky jak žáci (třeba poté, co spolužáky jejich kniha zaujala), tak paní učitelka,

Žáci ZŠ Zdice mohou ve škole získávat knihy hned ze tří zdrojů. Prvním jsou třídní knihovničky, které jsou zvláště na prvním stupni velmi bohaté a doplňované o nové tituly. Kateřina Hrodková pravidelně obměňuje třídní knihovničku – zařazuje nové knížky, třídí je nebo dává stranou knížky, které jsou pro její děti již příliš jednoduché. Říká, že je pro ni důležité sledovat dětskou četbu a zároveň si představovat konkrétní děti, jejich zájmy a potřeby. Může tak lépe odhadnout, jakou knížku konkrétnímu žákovi doporučit. Nemusí se přitom jednat jen o knížky beletristické, ale i naučné a doporučuje: „Nabízet dětem knížky i v přírodovědě nebo vlastivědě, ať s nimi pracují, ať si je prohlížejí.“ Dodává, že sledování dětské četby je její velkou zálibou, takže to pro ni není zatěžující. Výpůjční systém její třídní knihovničky je velmi jednoduchý – stačí obyčejný sešit, kam si učitelka zaznamená titul a jméno žáka (pro evidenci, u koho které knížky zrovna jsou). Až ji dočte, vrátí ji.

Poličky s knihami najdete ve Zdicích po celé škole. Žáci si z nich berou knihy, které pak čtou v klidových zónách, ale mohou si je půjčit i domů

Druhým důležitým místem, kde mohou žáci získávat nové knihy je školní knihovna, která se také postupně doplňuje. Je otevřena 2krát týdně po dobu 3 hodin, ale pokud si žáci chtějí vybrat knížku i mimo tuto dobu, je to také možné (po dohodě s vyučujícím). Eva Fiřtová dodává, že zdrojem pro nákup nových knížek jsou dary projektu Pomáháme školám k úspěchu, rozpočet školy, a byl projekt Čteme a cestujeme. Také se daří získávat sice ne nové, ale „očtené“ knihy z fondu vyřazených knížek knihoven. Nové tituly jsou doplňovány na základě dohody vyučujících českého jazyka a námětů od dětí.

Třetí místo, kde se žákům nabízejí knihy, jsou poličky s knihami umístěné v každém patře druhého stupně. Knížky pocházejí v menší míře z darů rodičů, či dětí, ve větší míře se jedná o knížky vyřazené ze sítě knihoven. Nejedná se však o knížky zastaralé, ale o ještě žádané tituly, byť „očtené“. Knížky si žáci mohou půjčit do hodin, ale i domů. Mohou je po přečtení vrátit, mohou si je nechat nebo vyměnit za vlastní knížku, kterou už přečetli a nepotřebují ji mít doma.

Ve škole také zkoušeli předávání knížek mezi ročníky, ale s narůstáním počtu knížek se přešlo k tomu, že si vyučující vedou své knihovničky, kdy spíše ojediněle předávají knížky do jiných ročníků. Podle Kateřina Hrodkové to sebou nese i přínosy pro žáky – knihovnička pro její čtvrťáky tak obsahuje knížky pro náročnější i méně zdatné čtenáře. Stává se, že jedna a táž knížka byla přečtena v několika ročnících různými žáky.

Kromě knížek na dosah podporuje čtenářství i dostatečný čas a prostředí na čtení. Na ZŠ Zdice probíhají dílny čtení pravidelně každý týden na prvním i druhém stupni a čtení do svých hodin zařazují i učitelé odborných předmětů. Žáci však čtou své knížky i během přestávek v některém z mnoha koutků s křesílky nebo vaky, které na chodbách ve škole jsou. Na škole panuje domluva učitelů, že v případě, kdy má žák hotovou svou práci, může vytáhnout svou knížku a začíst se.

Dílny čtení často probíhají ve školní knihovně, což děti, jak dodává Jana Macháčková, oceňují: „Děti samy říkaly, že si tam rády chodí číst, když máme dílnu čtení. Oceňují jiné prostředí, než je ve třídě, je tam koberec, jsou tam kanape, mohou si sednout i jít mezi regály s knížkami.“ V případě, že se odehrává dílna čtení klasicky ve třídě, tak to neznamená, že jsou žáci omezeni jen prostorem třídy. Dana Němcová doplňuje, že „Pokud čteme mimo knihovnu, část dětí si najde místo na chodbě v relaxační zóně, na lavičkách u třídy, sezení u sborovny a část zůstává ve třídě.“

Ve středočeských Zdicích zkrátka věří, že mají-li žáci dostatek knih po ruce, půjčování nic nebrání a také, že pokud si žáci místo ke čtení svobodně volí, nacházejí si ke čtení snadněji kladný vztah.