Mariana Scholzová

Během dalšího zimního lockdownu se mi na procházky do parku moc nechce. Od minulého března už jsem každý park v Edinburku stihla obejít aspoň stokrát. Minulý rok byly parky aspoň krásně rozkvetlé a někdy i vykouklo sluníčko. Teď je tady ale tma, zima, šedo a téměř každý den prší. Mám ale štěstí. Hned za Edinburkem je totiž velký přírodní park Pentland Hills. Je to v podstatě miniatura krásných skotkých výššin. Spoustu kopců je vidět i z mojí ulice. Zbytek jde vidět třeba z Arthurova vršku, nebo vysokých univerzitních budov.

Blíží se 11. listopadu a mně chybí Česko. Můj táta se jmenuje Martin a už se těším, až se ho budu moct zeptat, kdy přijede na bílém koni. Každý rok se ho ptá úplně každý a myslím si, že ho to už moc nebaví. Sice jsme doma nikdy svatomartinskou husu nepřipravovali, ale letos mám pocit, že je to třeba. Kvůli pandemii snad nepojedu domů na Vánoce a tak mnohem víc lpím na českých tradicích. A tak jsem se rozhodla, že přes nedostatek zkušeností, se letos pustím do přípravy velké hostiny.

V půlce letního semestru začíná měsíční stávka. Na tu už jsem bohužel jako student humantních oborů zvyklá. Začíná mi tak nový režim samostudia. Každý den vstanu, dojdu do knihovny a hledám, co bych ten den měla dohnat. Přednášky i tutoriály jsou zrušeny, a tak je veškerá zodpovědnost na to dohnat materiál na mně. V něčem je to osvobozující: můžete si poskládat váš vlastní rozvrh a rozhodnout se, které předměty mají momentálně přednost. Na druhou stranu je to ale vysilující. Všechno se musíte naučit sami. Během stávky stávkující lektoři ani neodpovídají na emaily a všechny konzultační hodiny jsou zrušené. Takže pokud máte jakoukoliv otázku k učivu, nedostane se vám na ní po dobu stávky odpověď. Na začátku stávky vždycky studenti slibují, že se sejdou a budou se učit spolu, ale během dvou týdnů všechny plány zaniknou. A tak vás stávka připraví o dva hlavní komponenty studia na vysoké škole – expertiza vašich profesorů a vyučujících, a diskuze s ostaními studenty.

V prvním ročníku jsem jela do Ikei a koupila si spoustu nových věcí. Potřebovala jsem se zařídit. Přibylo nádobí, lampička na stůl, květináče a obrázky na zeď. Stálo mě to peníze, spoustu toho bylo nekvalitní a během pár měsíců se rozbilo. Když jsem si stěžovala svým starším kamarádům, odkázali mě na facebookovou skupinu The Meadows Share. Nevěděla jsem, že něco takového existuje a co to vlastně je, ale jelikož jsem moc neviděla na čtení, protože lampička z Ikei to po pár měsících se mnou vzdala, rozhodla jsem se do skupiny přidat.

Přesto, že jsem teprve ve třetím ročníku, od začátku semestru se připravuji na psaní disertační práce. Studuji udržitelný rozvoj, ale práci budu psát pro katedru sociální antropologie, která má jiná pravidla než ty ostatní. Jelikož musíme dělat etnografický výzkum (tzv. fieldwork), který bude trvat až jeden měsíc a bude probíhat příští léto, musíme všechnu přípravu dokončit již tento rok.

S tím, že jsem pro mnohé lidi „hipík“, jsem se už smířila. A asi jim dám i za pravdu: chodím v botách, které jsem si vyrobila sama, používám látkové pytlíky v obchodě místo plastových, nejvíc peněz utrácím za tofu, výhradně kupuji organický toaletní papír a všude chodím s krosnou. Kdybych viděla sama sebe na ulici, asi bych se domnívala, že ta slečna právě přijela z permakulturní farmy, nebo v lepším případě z lesní školky. Já ovšem tyhle věci neberu jako hanlivé – když mi někdo řekne, že jsem „hipík“, lichotí mi to. Pro mě to znamená, že žiju v souladu se svými hodnotami a je upřednostňuji před názory ostatních.

Je teprve konec února a v parku už kvetou narcisy, sněženky a petrklíče. Venku je víc jak deset stupňů, což je více méně skotské léto a v parku se objevují lidé v tričku a kraťasech, sedí na dekách a grilují, chodí po slacklině nebo si hází frisbee. Já jsem za poslední týden strávila asi čtyři celé dny v parku a doplnila svou zásobu vitamínu D, která po dlouhé skotské zimě hodně zaostávala. Když jsem byla v parku s Míšou Zemachovou, došlo na zajímavou debatu ohledně češtiny a angličtiny, a jak je vnímáme my jako Češky, a jak nás vnímají rodilí mluvčí.

Stoleté výročí republiky jsme oslavily společně s Míšou Zemachovou. Na oslavu jsme si uvařily halušky a přitom si pouštěly snad úplně všechny české písničky z našeho dětství. Pro ingredience jsme musely zajít do polského obchodu a za dobré české pivo připlatit o pár liber víc. Na Facebooku lítaly fotky oslav v Praze a v jiných českých městech, fotky z hospod a domácností se slavnostním obědem, a mně bylo líto, že nejsem doma. Vyjádření jednoho novináře se mi vrylo do paměti. Řekl: “Takové výročí člověk zažije jenom jednou za život.” Na první pohled jenom prázdná fráze, ale po zamyšlení mi došlo, že to je pravda, že já už tak velké výročí nikdy nezažiju. A za dva dny je 17. listopadu, velké datum v české historii. Ani na to nebudu doma.

Na začátku ledna jsem se po několika letech vrátila k horolezení. Když jsem byla malá, chodila jsem s tátou a starší ségrou horolezit na umělou stěnu na Smíchově a jednou jsme dokonce byli i na výletě v Adršpašských skalách. Děti jsou při horolezení víceméně nezničitelní - jsou ohební a lehcí, nebojí se výšek a nikdy se neunaví. Je naprosto normální, že dítě vyleze těžší cestu než dospělý člověk. A tak jsem si lezla, když jsem byla malá, bez úhony a bez únavy.

Edinburgh začíná být „doma“, na letišti v Praze si říkám „jedu domů“. Po příletu z vánočních prázdnin jsme se sešli na bytě a těšili se, až potkáme naše dvě nové spolubydlící z Argentiny, které přijely na výměnný pobyt. Všechno zapadá do normálního režimu. Hádáme se o (ne)umytém nádobí, které zase blokuje dřez nebo odkapávač a kdo včera nevynesl odpadky. Řešíme, jak nám tenhle semestr vyšel rozvrh a jsme nedočkaví, protože pořád neznáme výsledky našich zkoušek, přestože jsme je dopsali víc jak před měsícem.

Den, kdy měly přijít IB výsledky, jsem byla v restauraci, kde jsem v létě pracovala jako servírka. Pamatuju si, jak jsem plánovala, kdy přesně výsledky přijdou a snažila si domluvit polední pauzu tak, abych se na ně mohla v klidu a sama podívat. Asi deset minut před vydáním výsledků, kdy už jsem se nemohla dočkat, jsem odnášela tác s pitím k jednomu stolu a tak se mi klepaly ruce, že mi polovina těch pití popadala (naštěstí bylo vše v plechovce). Výsledky jako takové mě překvapily, nikdy jsem si nemyslela, že by se mi mohlo podařit dosáhnout požadavků, které po mě University of Edinburgh chtěla.