Skály

Po pár letech jsme z nějakého, už zapomenutého, důvodu přestali. Nikdy jsem však neztratila vztah ke skalám a přírodě. Chodili jsme po horách, jak s přáteli, tak s rodinou. Ať už to byli jednodenní výšlapy, nebo vícedenní tůry, nebo třeba ferratový přechod Triglavu ve Slovinsku.

O Vánočních prázdninách jsem se koukala na různá videa na Youtube a čirou náhodou jsem narazila na video o Alexu Honnoldovi, jednom z nejlepších horolezců dnešní doby. Proslavil se převážně tím, že vylezl slavný El Capitan v Yosemitech bez jakéhokoliv jištění. Když jsem viděla, jak přes zimu trénoval, a pak celé léto jezdil po USA od skály do skály, můj starý zájem o horolezení se probudil. A tak jsem přemluvila tátu a sestry a šli jsme horolezit, jak před léty, na umělou stěnu na Smíchově.

Po návratu do Edinburghu jsem si hned zaplatila členství na celý druhý semestr na lezeckou stěnu, protože jsem věděla, že pokud to neudělám hned, tak už nikdy. Od té doby jsem přemluvila svého kamaráda a chodili jsme trénovat nejméně třikrát týdně. Zatímco jsme se jakž takž zlepšovali, věděli jsme, že máme co dohánět. Jedna naše kamarádka je totiž závodní horolezkyně. Často jsme se spolu i učili při horolezení - poslední den před zkouškou mi kamarád četl z kartičky definici udržitelného rozvoje, zatímco jsem se pokoušela překonat kritický moment na mé oblíbené cestě.

Když jsme trénovali ve vnitřní hale, věděla jsem, že bych moc ráda vyzkoušela, jaké to je lézt po pravých skalách. A na konci semestru se mi přání vyplnilo. Vyjeli jsme do horolezcké oblasti Arco v severní Itálii a 10 dní popojížděli autem, spali pod širákem, vařili si jídlo na vařiči a přes den horolezili. Nic krásnějšího jsem asi v životě nezažila. Ten pocit svobody, ty nádherné výhledy, ten pocit když člověk vyleze nahoru. Snad se mi o prázdninách podaří vyrazit někam na skály. Vím, že to za to bude stát.