Daniel Pajer

Myšlenku věnovat tuto epizodu mého pravidelného povídání právě tématu získávání praktických vědeckých zkušeností během studia ve formě stáží mi vnukl nedávný email od jednoho nadšeného mladého fyzika.

Asi každý bude mít jinou představu o tom, co znamená uspět na vysoké škole. Zda chápe vysokou školu jako ucelenou, uzavřenou část svého života, ve které se dá například uspět dobrým průměrem známek, či jako odrazový můstek pro svou budoucí kariéru – tedy hodnotit úspěch dle míry dosažení daného cíle pomocí prostředků poskytnutých právě onou vysokou školou. V této epizodě mých pravidelných příspěvků se zaměřím částečně na oba tyto názorové proudy a pokusím se je propojit s vlastní zkušeností s britským systémem terciárního vzdělávání.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli tento příspěvek nevěnuji nějakému krátkému povídání o fyzice, neboť je mi to logicky blízké a mohl bych se hezky rozepsat o nějakém zajímavém tématu.

Dalo by se říci, že každý má nějakou představu o tom, jaké to je studovat na vysoké škole. I když neexistuje nějaká univerzální množina parametrů, jež by tento komplikovaný lidský zážitek dokázala jednoznačně definovat, určité její charakteristiky se vyskytují častěji nežli jiné. Pokud by člověk dokázal zjistit podobu distribuce těchto parametrů, mohl by vytvořit jakýsi model průměrného univerzitní zkušenosti. Otázkou by ovšem bylo, jakou vypovídající hodnotu může mít takový model?

Jelikož svůj první příspěvek pro Nadaci píši na začátku třetí ročníku, napadlo mne, že bych mohl toto své první povídání věnovat reflexi, poohlédnutím za dvěma roky strávenými v Anglii.