Dva už jsou pryč, teď už jen dva

Když jsem se onehdy poprvé ocitl na Liverpool Street v centru Londýna se svým 27 kilogramovým kufrem plný optimismu a očekávání (myslím sebe, ne ten kufr), asi těžko by mě v tu chvíli napadlo, co vše mě tady bude příštích pár let čekat. Studium v zahraničí zní velmi romanticky, realita je však taková, že člověk stejnak stráví převážnou většinu svého času studiem (i když to je také individuální), a ne turistikou nebo jinými volnočasovými aktivitami. Samozřejmě je přitom v kontaktu s jinou kulturou, což je samo o sobě nesmírně obohacují, a (alespoň v mém případě) i s jedním z nejkvalitnějších vědeckých pracovišť na světě. Ve výsledku je to proto unikátní zkušenost, za kterou jsem patřičně vděčný.

Pokud začnu chronologicky, první ročník byl relativně uvolněný (alespoň to tak zpětně vnímám), což bylo jedině dobře, zbylo mi tak více času na poznávání nového prostředí a vyřízení všemožné byrokracie, především však na nabytí základních dovedností jako krájení cibule a vaření těstovin. V tomto ohledu je Anglie velmi přívětivá, neboť v supermarketu nenajdete jediný produkt, na kterém by nebylo drobným písmem napsané, jak jej zpoživatelnit. 

Tato určitá pohoda se však stala minulostí během třetího trimestru, tj. během posledních dvou měsíců, kdy celé zkouškové období žilo ve stínu menšího vědeckého projektu, který jsme museli absolvovat paralelně právě s přípravou na zkoušky. Já a můj partner jsme pracovali na počítačové metodě vyhodnocování částicových srážek, ve kterých se Higgsův boson přeměňuje na neviditelné částice – potenciální kandidáty na temnou hmotu. Myslím, že ve výsledku mě projekt naučil lépe zvládat stres a pracovat s časem, než mě naučil samotné fyziky.

Po letních prázdninách nabralo vše o stupeň vyšší otáčky. Ve druhém ročníku se s námi už nikdo nemazlil. Přibylo nejen přednášek, ale i množství látky, jež přednášky obsahovaly. Množství hodin strávených v laboratořích nám bylo pro jistotu také zdvojnásobeno, abychom neměli náhodou ani sekundu volného času. I když se celý rok táhnul jako šňůra na prádlo, před zkouškami bylo rázem času ukrutně málo.

Myslím, že každý z našeho ročníku vnímal konec akademického roku trochu jinak. Po dopsaní poslední písemky jsem osobně spíše cítil neuvěřitelnou úlevu než vlnu nadšení. Ze srdce mi spadnul mohutný kámen, a já jsem už nemusel měřit jeho zrychlení nebo trajektorii. Grilování studentů během zkoušek následně vystřídalo grilování masa a zeleniny na střeše našeho institutu, čehož se v obou případech chopili naši vyučující. Po dlouhé cestě domů jsem si dopřál vytouženého odpoledního šlofíka, který se nakonec lehce protáhl na něco málo přes 13 hodin.

Po krátké rekonvalescenci v českých luzích a hájích jsem se vrátil zpátky do Londýna, kde jsem strávil zbytek léta na katedře matematiky jako výzkumný asistent. Zde jsem se zabýval počítačovou simulací šíření povrchových vln, jakými jsou například seismické vlny nebo vlny, šířící se po povrchu vašeho stolu, když do něj udeříte, potom co vám náhle přestane fungovat tato vaše simulace. S tímto projektem jsem měl i kousek štěstí, neboť se mi povedlo odhalit nový jev, který by mohl vést k efektivnímu čerpání energie z vodních či seismických vln.

Popoběhneme o pár měsíců dopředu; je začátek listopadu, na Oxford Street už začínají hustě přibývat vánoční světla, za rohem je Black Friday, svátek konzumu. Lidé pomalu uklízejí své Halloweenské převleky, Spojené království opět odsouvá termín svého odchodu z Evropské unie.

Třetí ročník je v plném proudu a s ním i konec dlouhých hodin vysedávání v laboratoři u experimentů, a ještě delších hodin psaní laboratorních zpráv. Letošní rok s sebou naopak přinesl širší volitelnost předmětů. Mezi mé nejoblíbenější „courses“, o kterých se možná více rozpovídám v příštím příspěvku, momentálně spadá obecná teorie relativity a kvantová teorie pole, takže se je na co těšit.