Ne tak zázračný rok

Přece jenom fyzika ušla za posledních pár set let velkým vývojem, tudíž je z čeho čerpat a čím zaujmout. Například Newtonův gravitační zákon se již dnes jeví jako něco zastaralého či samozřejmého, v dané době to však bylo skutečně revoluční. To, že by existoval jeden a tentýž zákon, jenž by dokázal popsat pohyb nebeských těles i můj možný pád ze židle, bylo dříve nemyslitelné a jen upevnilo pozici matematiky v našich snahách popisu světa kolem nás. Dnes už v daném zákoně spatřujeme spíše jeho nedokonalosti, které dokázal vysvětlit až Albert Einstein o pár set let později. Šlo kupříkladu o slavný problém takzvaného „působení na dálku“ (actio in distans), kdy dva vzdálené objekty spolu gravitačně komunikují, aniž by byly ve fyzickém kontaktu či pod vlivem působení síly skrz nějaké médium, avšak tímto médiem se právě později ukázal být samotný čtyřrozměrný časoprostor.

Zpátky do současnosti, právě jména Sira Isaaca Newtona si nedávno mohlo všimnout mnoho z nás v souvislosti s jistou paralelou mezi našimi dobami – karanténou. (Zde doufám, že paralela končí, neboť závěr tehdejší epidemie, při které zahynula až čtvrtina londýnské populace, vystřídal Velký požár Londýna, při kterém přišla o střechu nad hlavou zbylá čtvrtina.) V Newtonově době Anglii sužoval bubonický mor, kvůli čemuž byl mladý Newton odkázán ke klidným 18 měsícům na anglickém venkově. Právě v izolaci Newton prožil svůj ‚Zázračný rok‘ (annus mirabilis), během něhož mimo jiné položil základy své teorii univerzální gravitace, což by mělo podle nespočetného množství internetových článků, zároveň motivovat k úspěchu dnešní izolovanou mladou generaci.

Newtonova doba byla však plná všelijakého absolutismu, a to nejen ve formě uspořádání státní moci, ale i v popisu přírody pomocí absolutních veličin – nadvláda Newtonova smyslu absolutna ve fyzice, ztělesněná rotujícím kbelíkem s vodou (Newton’s bucket argument), trvala bez mála dvě stě let. Právě proto, i vzhledem ke zkušenostem s morovými ranami, si Newton přeci jenom mohl být více jist případným absolutním uzavřením své univerzity, než dnešní studenti v případě nového typu koronaviru. Naopak ještě týden před uzavřením univerzity by si jen málokdo mohl myslet, že se tak skutečně stane. Teprve touto dobou jsme totiž dostali první indicie ze zahraničí, že nás může čekat podobný osud – například americká MIT jako jedna z prvních oznámila studentům, že se veškerá výuka bude přesouvat online a dala svým studentům týden na to sbalit si kufry a opustit univerzitní koleje. Postupně, a čím dál rychleji, se začaly přidávat další univerzity, až nám studentům na Imperialu nezbývalo než vyčkávat na ten pro mnoho z nás zdrcující email od vedení školy. Ten dorazil týden před koncem trimestru v pátek večer spolu se symbolickou průtrží mračen, která měla následně na svědomí menší záplavu u nás v bytě. I když jsem si ještě pár dní předtím říkal, že raději přečkám pandemii v Anglii, abych mohl složit zkoušky, už mě v tuhle chvíli ve Spojeném království nic nedrželo a mohl jsem tak začít plánovat svůj exodus. V tomto ohledu jsem měl alespoň trochu štěstí, neb jsem mohl zdarma změnit rezervaci letenky a vrátit se do Česka o týden dříve. Některé lety byly totiž zrušeny a zbylé letenky byly rychle vyprodány, čemuž předcházela nekontrolovaná inflace jejich cen až za hranici pěti cifer. Po úspěšné repatriaci na mě čekala milá, povinná, čtrnáctidenní karanténa.

Následující třetí trimestr tak samozřejmě probíhal snad poprvé v historii naší vzdělávací instituce velmi odlišně, a to dálkově, což pro každého mohlo znamenat trošku něco jiného. Jedinou konstantou zůstal fakt, že se během tohoto akademického roku již nikdo na univerzitu nevrátí. V posledním trimestru mě de facto čekaly už jen zkoušky – žádné tutoriály, laboratoře nebo exkurze, které by se také složitě nahrazovaly. Právě zkoušky však nepochybně tvoří nejdůležitější část akademického roku, tudíž jejich následná realizace v online režimu byla spojena s velkým očekáváním jak ze strany studentů, tak i kantorů.

Univerzita měla k dispozici mnoho modelů, jak se vypořádat s formou zkoušek, aby zároveň „zachovala svou akademickou integritu“, přičemž nakonec zvolila následující formát; student si v danou hodinu stáhne zadání písemky, po určitou dobu písemku vypracovává, nakonec své popsané papíry nafotí pomocí mobilu/tabletu a následně je nahraje do určené složky. Během psaní písemek na nás nikdo nedohlížel, povolené jsme měli použití poznámek i internetu, což jistě pomohlo, i když příklady za nás vyhledávač spočítat nemohl. Jakákoliv komunikace mezi studenty během písemek byla samozřejmě zakázána, zde naopak univerzita apelovala na akademickou integritu každého z nás.

Asi největší nevýhodou zvoleného modelu byl nedostatek jeho „standardizovanosti“, na které si anglické vzdělávání zakládá – v ideálním případě píší všichni studenti stejný test ve stejnou dobu na stejném místě. Kromě materiálních nedostatků – příjemného místa na práci, rychlého internetu, počítače aj. – nás všechny zasáhla krize nepochybně i psychicky, opět každého jinak a jinou mírou. Za zmínku určitě stojí i požadavek na současnost vypracování písemek, čemuž zcela jistě nepomohla mezinárodnost rozložení studentstva – co pro Evropana běžná ranní hodina, to pozdní odpoledne v jihovýchodní Asii či noc v Amerikách.

I přes všechna úskalí si myslím, že univerzita zvládla celou situaci relativně dobře, neboť nás zároveň ujistila, že pokud obstojíme u zkoušek, tak náš letošní průměr nebude horší než v předchozích letech (tzv. záchranná síť). Univerzita také oznámila, že se na podzim plánuje znovu otevřít studentům. Přednášky budou přístupné pouze online, laboratoře a tutoriály budou probíhat v menších počtech. Nebýt však moderních technologií, žádné „studijní působení na dálku“ či zkoušky by během krize nebylo možné realizovat.