V zahraničí jsou studenti sebevědomější, nebojí se profesorů ptát, říká Dominik Polášek. Ze Slezska odešel studovat do Británie a Nizozemska

Momentálně dokončujete stáž ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Čemu se tady věnujete? 

Jsem v kontaktu s pacienty na popáleninové klinice a na neurologii. Tam pracuji konkrétně s lidmi s roztroušenou sklerózou. Dělám jim neuropsychologické vyšetření, při kterém zjišťuji psychický stav pacientů a prověřuji jejich kognitivní funkce, jak jim třeba slouží paměť. Jde o takovou psychodiagnostiku pacientů v rámci výzkumných studií. Jako stážista se v České republice bohužel nemůžu podílet na samotné terapii, ale mohu pacientům poskytnout základní psychoedukaci o tom, jak je důležité se starat o své duševní zdraví. To může pomoci předejít řadě různých chronických potíží či zhoršení jejich kondice.

Můžete být konkrétnější, co lidem například doporučujete? 

S pacienty se snažím probrat jejich psychický stav a vysvětlit jim, jak je emoce, které pociťují, mohou ovlivnit. Diskutuji s nimi o tom, které aktivity by mohli zařadit do svého života, aby jim pozvedly náladu. Jinými slovy, na co se zaměřit a jak je důležité kultivovat duševní zdraví. Povídáme si o důležitosti socializace, zdravé stravy, fyzického pohybu nebo vymezení si času pro sebe. Také si všímám, že si lidé často nejsou vědomi, jak zásadní je například kvalitní spánek. Spánek je například velkým pomocníkem v regulaci emocí, fyzické regenerace nebo různých důležitých kognitivních funkcí. Řada lidí má v nemocnici se spánkem potíže, bavím se tak s nimi o tom, že by mohli omezit kofein nebo si dávat pozor na modré světlo. To se jim snažím doporučit i z dlouhodobého hlediska, když už jsou například doma a rehabilitují.

Myslím si, že (stipendista) musí (nadaci) nabídnout něco zajímavého, odlišit se od davu. Nejde jen o to mít perfektní známky, což mně se dařilo. Ale musí mít i nějaké mimoškolní zájmy, dobrovolničit, mít zajímavé záliby, a hlavně mít nějakou dlouhodobou vizi. Já chci pomoci k pozitivnímu společenskému rozvoji, a to právě skrze psychologii.

Dominik Polášek

Měl jste možnost ovlivňovat, kde budete na stáži působit? 

Co budu dělat, jsem měl přidělené. Když jsme stáž s přítelkyní, která studuje ten samý obor jako já, vybírali, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady nám byla ochotná vyjít vstříc ohledně našich časových požadavků. Chtěli jsme pracovat co nejvíce hodin v poměrně krátkém časovém rozmezí a ona jediná nám to byla schopná poskytnout. Mimo jiné v rámci stáže docházíme i do léčebny dlouhodobě nemocných, kde můžeme sledovat, jak vede ergoterapeutka skupinové terapie. Samotná stáž obnáší týdně čtyři dny práce v nemocnici. Začala v březnu a trvá čtyři měsíce. Ve zbylém čase, kromě práce v nemocnici je potřeba zpracovat také takovou menší diplomku, ve které reflektujeme naši zkušenost. 

Proč jste si pro stáž vybral Českou republiku, když dlouhodobě studujete v zahraničí? 

Jedním z důvodů, proč jsem si pro magisterské studium vybral zrovna univerzitu v nizozemském Utrechtu, byla právě možnost absolvovat v rámci studia klinickou stáž, která není na anglických univerzitách standardní součástí studia. Nizozemské školy přijímají všechny mezinárodní studenty s otevřenou náručí. Pokud ale někdo neumí holandsky, je pro něj obtížné si v zemi stáž najít. Na mezinárodních klinikách, kde se mluví anglicky je kvůli tomu přetlak studentů. Nizozemí proto podporuje stáže v rodných zemích studentů. 

Jaké jsou vaše zkušenosti s nizozemským vzdělávacím systémem? 

Magisterské studium je hodně prakticky zaměřené. Lekce jsou vedené interaktivně. Profesoři se studenty otevřeně diskutují. Není je problém uprostřed výkladu přerušit a zeptat se na něco, čemu nerozumíme. Studenti jsou tady sebevědomí, nebojí se zvednout ruku, diskutovat, reflektovat. Podobné je to i ve Velké Británii, kde jsem cítil mezi studenty a profesory rovnocenný vztah. Profesoři vyloženě podporovali studenty, aby se ptali a byli proaktivní. Vůbec si pak nepřipadáte nepatřičně, že se bavíte s autoritou. Oproti tomu mi výuka v České republice a vůbec vztahy v akademickém prostředí přijdou hodně hierarchální. Vztah mezi studenty a profesory je dost odlišný. Přijde mi, že v zahraničí je výuka vedená praktičtěji, učí studenty kriticky přemýšlet nad tématem a umět to předat tak, aby to bylo srozumitelné. Také je obrovský důraz kladen na schopnosti ve výzkumu, a jak tyto dovednosti aplikovat do samotné praxe.

Co potřebujete splnit, abyste uzavřel úspěšně magisterské studium?

Absolvovat klinickou stáž, mít nastudovanou teorii a vypracovat diplomovou práci, kterou jsem realizoval formou experimentu. Já se v rámci něj zaměřil na vliv krátké psychologické intervence na sebehodnocení (self-esteem) u lidí.

Kdy vás napadlo, že chcete studovat v zahraničí?

V posledním ročníku šestiletého gymnázia ve Frýdlantě nad Ostravicí, které jsem studoval, jsem si nebyl ještě ani jistý svým budoucím oborem. Na studenty byl vytvářen obrovský systémový tlak, že musí hned následovat vysoká škola, kariéra, peníze, rodina. Takový ten krysí běh, kterým je naše západní společnost doslova pohlcena. Měl jsem pocit, že nemám čas na sebereflexi ohledně oboru, který chci studovat, a tak jsem se s přítelkyní rozhodl vzít „gap year“, rok volna. Strávili jsme dvě sezóny na Islandu, kde jsme si vydělali na to, abychom mohli cestovat, a vlastně pak i na začátek studia ve Velké Británii. V průběhu té doby jsme se také rozhodli pro tříměsíční pobyt v Londýně, kde jsme si zdokonalili angličtinu a udělali anglický certifikát (IELTS), abychom si mohli poslat přihlášku na tamní školy. Poté jsme si ještě procestovali kus Asie, konkrétně Nepál a Srí Lanku. Tam jsem si uvědomil, že mě baví práce s lidmi a že bych jim chtěl pomáhat. Vždy jsem si také kladl otázky ohledně smyslu života nebo toho, odkud pramení vědomí, a dostal jsem se k psychologii, což je obor, který tohle všechno krásně kombinuje.

A jak jste vybírali školu? 

Poslali jsme přihlášky na pět různých škol a dostali jsme se na všechny. Nechtěli jsme jít do obrovské metropole, jako je Londýn, také jsme brali v úvahu výši životních nákladů. Nakonec jsme se rozhodli pro Northumbria University v Newcastlu a šli studovat tříletý obor obecné psychologie právě tam. 

Vy jste se stal během vašeho studia také stipendistou The Kellner Family Fundation, jak k tomu došlo? 

Nejvíc k tomu asi přispěl covid. Původně jsme měli v plánu pravidelně jezdit do Norska nebo na Island a prostě si přes léto vydělat sami. Ale celý tento plán padl, nebylo možné cestovat a někde si vydělat důstojné peníze. O možnosti stipendia jsem se dozvěděl přes kamarádku. S přítelkyní jsme tak poslali na The Kellner Family Fundation přihlášku a já jsem stipendium získal. To bylo na konci druhého ročníku studia. Třetí ročník jsem se díky tomu mohl plně věnovat výzkumné činnosti a mohl do studia dát 100 procent. 

Co je potřeba splnit, aby se člověk stal stipendistou a byl vybrán?

Myslím si, že musí nabídnout něco zajímavého, odlišit se od davu. Nejde jen o to mít perfektní známky, což mně se dařilo. Ale musí mít i nějaké mimoškolní zájmy, dobrovolničit, mít zajímavé záliby, a hlavně mít nějakou dlouhodobou vizi. Já chci pomoci k pozitivnímu společenskému rozvoji, a to právě skrze psychologii. 

Co vás konkrétně odlišovalo od ostatních uchazečů? 

Výzkumné stáže. Před stipendiem jsem působil na stáži pro kanadskou univerzitu, Western University v Ontariu. To byla asi jedna z věcí, která je nadchla. Také se příjímací komisi hodně líbilo to, že mám možnost spolupracovat s velkými osobnostmi v oboru. 

Ještě před stipendiem jste si studium ve Velké Británii platili s přítelkyní sami?

Měli jsme štěstí, že jsme dostali studentskou půjčku, šlo o poslední pobrexitový ročník, který tuto půjčku dostal. Takže jsme vůbec nemuseli řešit školné, ale pouze náklady na život. 

O jak vysokou půjčku šlo? 

Přibližně 9 300 liber za rok studia (v přepočtu přes 255 tisíc korun pozn. red.). Životní náklady na jednoho jsme spočítali přibližně na 150–200 tisíc korun ročně, největší položka je z toho asi bydlení, pak jídlo, cestování. Jak jsem již zmiňoval, školu jsme vybírali s ohledem na náklady, proto jsme také zvolili sever země. Newcastle je vyhlášený tím, že je o něco levnější než zbytek Anglie. Výhodou také bylo, že fungujeme jako pár, takže si vše dělíme na dva díly. To nám dost pomohlo. Ale samozřejmě je studium v zahraničí finančně náročnější. Možnosti, jak ho financovat, existují právě i přes různé nadace. Anebo je to možné zaplatit díky vlastní píli, odjet na léto někam pracovat do zahraničí a vydělat si základní kapitál do začátku. Pracovat se dá i během studia. 

Uváděl jste, že jste půjčku dostali jako poslední ročník…

Anglie je po brexitu trochu odříznutá, evropské studenty už registrují jako mezinárodní. Výhodné půjčky zrušili, protože jim to celé schéma studentských půjček moc nefungovalo. 

Proč? 

Studentské půjčky jim splácelo málo lidí. Půjčku máme na třicet let, a pokud ji do té doby nesplatíme, tak se prostě zruší. Anuluje se. Lidé proto nemají motivaci splácet. Byl to spíš program na podporu školství, vláda posílala peníze na studenty přímo školám. 

Vraťme se ještě ke stipendiu, třetí ročník na Northumbria University už jste hradil z něj? Jak to fungovalo? 

V průběhu přijímacího procesu a žádosti o stipendium se udělá takový výpočet, kalkulace všech finančních nákladů a zároveň všech svých finančních zdrojů, ať už se to týká peněz od rodičů, nebo našetřených financí a z toho se vypočítá částka, kterou potřebujete – a kterou vám nadace eventuálně vyplatí. Pokud student potřebuje školné, mohou to poslat přímo škole, mně částku posílali a já si z toho hradil životní náklady. 

Bylo to hodně peněz?

Nepotřeboval jsem nic závratného, protože jsem měl nějaké peníze našetřené. Je to dost individuální. Například pokud jedou studenti do Spojených států, tak se to vůbec nedá srovnávat. Jsou studenti, kteří potřebují až milion korun ročně a musí částku skládat z příspěvků více nadací. Kombinují například stipendia od The Kellner Family Foundation a Bakala Foundation. Z mého stipendia jsem zaplatil část svého ubytování a životní náklady a nemusel jsem tolik pracovat při studiu. Mohl jsem se například věnovat výzkumu ve spánkové laboratoři. Díky tomu mně Northumbria University vyslala jako jediného studenta z ročníku na Harvard, kde jsem tři měsíce pracoval na výzkumných projektech související se spánkem.

Čeho byste v rámci svého oboru chtěl dosáhnout? 

Už samotný proces poznávání a experimentování je sám o sobě zábavný a obohacující. Fascinuje mě například neurověda, která kombinuje znalosti medicíny i psychologie. Snaží se vysvětlit naše různé myšlenkové a kognitivní procesy na základě biologie a fyziologických procesů v mozku. To mne zajímá dlouhodobě. Rád bych se tím do budoucna zabýval více. V tuto chvíli se zaměřuji na pochopení, co se děje lidem v mozku, pokud trpí například bipolární poruchou, schizofrenií nebo těžkou depresí. A co pro ně můžeme udělat my jako odborníci, abychom jim mohli pomoci ulevit od jejich strastí a problémů. Mým cílem je stát se klinickým psychologem, který kombinuje výzkumnou činnost s klinickou praxí.  

A co spánek, jeho výzkum už rozvíjet nechcete? 

To je dobrá otázka. Jsem teď na pomyslné křižovatce, kde se rozhoduju, do čeho přesně bych se chtěl profilovat. Dokončuji magisterské studium, čeká mne doktorát. Mám sen, že bych ho chtěl udělat v Americe. A teď jde o to, vybrat něco, na co bych se chtěl zaměřit a co by mně naplňovalo v budoucí kariéře.

A už máte vyhlédnutou školu, kde byste chtěl doktorát dělat? 

Zatím se porozhlížím. Hodně se mi líbil život v Bostonu, je to mladistvé město a jsou tam ty nejlepší univerzity na světě, jako je Harvard nebo MIT. Člověku se ve městě nabízí řada akademických možností. Koukal jsem se například na Boston University. Na podzim se chci ucházet o místo na doktorandském programu právě na Bostonské univerzitě, zkusím i Harvard.

Už víte, jak to opět budete řešit s financováním? 

Budu si muset najít nějakou práci a vydělat si základní kapitál do začátku. Avšak na amerických univerzitách je doktorát většinou placený. Pokud se člověk na školu dostane, tak mu hradí školné a na živobytí si vydělává skrz školu, která ho platí, jako by byl zaměstnaný. Doktorandi pracují na plný úvazek na výzkumných projektech nebo také vyučují. Na důstojný život to stačí. Samozřejmě se to liší školu od školy.

Přemýšlíte o tom, že byste se vrátil po studiu do České republiky? 

V tuto chvíli nevím. Jedním z mých dlouhodobých cílů je nasbírat co nejvíce zkušeností ze zahraničí, naučit se co nejvíce dovedností v rámci výzkumů a potom to aplikovat v českém prostředí. Vidím ale, že například infrastruktura výzkumů není v Česku ještě tak rozvinutá. Díky současné stáži zjišťuji, že možnosti jsou v mém oboru značně omezené. Přesto bych se do budoucna chtěl vrátit. Díval jsem se například na Národní ústav duševního zdraví, kde dělají kvalitní výzkum.

Dominik Polášek vystudoval gymnázium ve Fýdlantu nad Ostravicí, po něm zamířil na psychologii na Northumbria University ve Velké Británii, po dokončení bakalářského studia pokračoval v magisterském programu se specializací v oblasti klinické psychologie v Nizozemí, absolvoval například stáž na Harvardu. V roce 2021 se mimo jiné stal stipendistou The Kellner Family Foundation. Letos na jaře absolvoval stáž ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.