Reportáž z dílny psaní ve škole v Třinci

„Tak děti, budeme dnes potřebovat autorské křeslo, že? Pojďte ho připravit dopředu,“ říká učitelka Kateřina Gaszková svým páťákům ze ZŠ Koperníkova v Třinci. „Kolik vás bude dnes ostatním číst svůj text?“ ptá se a ve třídě se zvedají tři ruce. Učitelka Gaszková potěšeně glosuje: „No, výborně, hned tři autoři, to už se velmi těšíme na vaše texty.“ Právě začíná tamní dílna psaní. Venku mrzne, slunce svítí a proniká velkými okny do třídy 5.A, kde dnes sedí čtrnáct žáků. Kromě lavic tu mají k dispozici i velký zelený koberec s polštáři na sezení a knihovničku. Dílnu psaní mívají každý týden, vždy dvě vyučovací hodiny. 

Jak to Péťa dělá, že nás udrží v napětí? 

Jako první usedá do autorského křesla chlapec jménem Vojta a začíná předčítat svůj text. Napsal příběh dívky Lily. Ta se propadne do „jiného světa“ s „jinými rodiči“, kteří mají místo očí knoflíky. Když dočte, dává učitelka Gaszková prostor spolužákům, aby Vojtův výtvor ohodnotili. Většina z nich oceňuje, že šlo o napínavý příběh, který jim nedovolil polevit v pozornosti. „A jak to Vojta zařídil, že jsme byli napjatí?“ ptá se učitelka a děti zmiňují například použití přímé řeči. „Mně se líbilo, že ačkoli je Vojta kluk, nebál se vytvořit příběh děvčete,“ přidává svůj postřeh Kateřina Gaszková. Na závěr zvedá ruku jedna z dívek a ptá se Vojty, kde se k sepsání příběhu inspiroval. „Ve filmu Koralína a svět za tajnými dveřmi,“ odpovídá Vojta ochotně a učitelka dodává: „To ale můžeme, že? Říkali jsme si, že někdy je těžší popsat zajímavě děj filmu než vymyslet vlastní.“ Vojta připevňuje svůj příběh na tabuli, a zatímco mu třída tleská, sedá si do autorského křesla jeho spolužačka ​​Valentina. 

Ta si připravila text o svých koníčcích, kterými jsou háčkování a pečení. Třída se tak dozvídá, že je možné háčkovat jen s pomocí prstů, a také dostávají od Valerie detailní recept na mandlový zákusek. Zní to možná nezáživně, ale i Valerii se daří třídu udržet v napětí a pozornosti. Jak? „Vždycky jsi nás navnadila nějakou otázkou nebo jsi slíbila, že nám něco zajímavého prozradíš,“ oceňuje dívku spolužačka. „Recept jsi napsala tak, že jsem si úplně představovala, jak se to dělá,“ přidává se s oceněním další. „Mně se hodně líbilo, jak jsi využívala krátké věty a oslovení posluchačů, abys nás udržela v napětí, to bylo výborné,“ neváhá se ozvat i učitelka. Valerii se na tváři rozhostí spokojený úsměv a je vidět, že si hodnocení z publika užívá. Stejně spokojeně se usmívá i Kateřina Gaszková a říká: „Máte, děti, perfektní postřehy k tomu, co vaši spolužáci napsali. To mě moc těší.“ 

Za potlesku přenechává Valerie autorské křeslo Péťovi, který si pro spolužáky připravil vyprávění o jednom dni stráveném s rodinou na dovolené v Chorvatsku. I jemu se dostává ocenění na závěr a jeho spolužáci si všímají konkrétních bodů. „Když jsem viděla, že tvůj text je dost dlouhý, bála jsem se, že nás nebude bavit. Ty jsi nás ale oslovoval – asi si říkáte, možná vás napadlo – a vyprávěl jsi opravdu zajímavě,“ shrnuje nakonec Kateřina Gaszková. I Péťa sklízí potlesk a začíná další část dílny psaní – práce na textech. 

Psaní nemusí být jen tradiční sloh 

Páťáci Kateřiny Gaszkové mají osm hodin českého jazyka týdně, z toho jednu věnují pravidelně dílně čtení a dvě dílně psaní. „Zajímavé je,“ usmívá se Kateřina Gaszková, „že já sama jsem měla ve škole jen klasický sloh a vůči psaní jsem dlouho byla zablokovaná; nebavilo mě, neuměla jsem ho. Nejdříve jsem absolvovala kurzy programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Teď mám to štěstí, že mohu být součástí projektu Pomáháme školám k úspěchu a díky společnému učení se s kolegy se stává právě učení pisatelství a dílna psaní mojí silnou stránkou.“ 

V čem se vlastně dílny psaní liší od onoho zmíněného tradičního slohu? „Hlavní rozdíl je v tom, že při slohu mají žáci zadané téma i formu, ale dílny psaní stojí na tom, že dítě píše o tom, co ho zajímá, a podle toho volí žánr i výrazové prostředky,“ vysvětluje Kateřina Gaszková. „Navíc se v dílnách snažíme, aby děti byly co nejméně závislé na učitelích a co nejvíce se učily navzájem.“ 

Dílna psaní

Věnovat péči textům ostatních 

Co to přesně znamená, je vidět hned vzápětí. Učitelka se dětí ptá: „Kdo dnes vymýšlí téma? Kdo dělá myšlenkovou mapu? Kdo píše první nebo druhou verzi a kdo potřebuje konzultovat?“ Na každou otázku se někdo přihlásí a pak se pouští do práce. Někteří sedí sami u stolu a píší do sešitu některou z pracovních verzí nebo na papír verzi finální, někteří si sedají do dvojic na koberec na konzultaci. Dvě děvčata sedí nad sešitem, kam jedna z nich píše text o svých oblíbených dezertech. „Tady píšeš: Pavlova se šlehačkou. To každý nezná, neměla bys to nějak vysvětlit?“ „Dobře, takže píšu – Pavlova se šlehačkou, což je dort,“ vepisuje do sešitu děvče a kamarádka ji zarazí: „Když vidím ten tvůj celý text, teď se ale dvakrát za sebou opakuje slovo což, tak s tím by asi taky chtělo něco udělat.“

„Naučili jsme se textům ostatních věnovat stejnou péči jako svým vlastním,“ vysvětluje učitelka Gaszková. „K tomu ale samozřejmě patří i dovednost nezraňující komunikace a bezpečí. Nekritizujeme kamarádův text, ale naším úkolem je ho společnými silami dovést k tomu, aby byl co nejlepší.“ Ke konzultacím mají žáci na nástěnce připraveného „pomocníčka“, který je provází popisnou zpětnou vazbou a oceňováním spolužáka. Hned vedle visí všechny fáze cyklu vzniku textu. Promyslím téma: o čem, komu, proč? Připravím se – konzultuji – píšu hrubou verzi – konzultuji – vylepšuji, upravuji – píšu čistou verzi – publikuji. Tyto a další materiály jsou plodem mnohých setkání učitelů a pedagogických konzultantů, která Kateřina Gaszková absolvuje v rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu.

Dva texty za čtyři měsíce. Stačí to? 

Na koberci se proměňují dvojice dětí, které si konzultacemi pomáhají dotáhnout svoje psaní dál; u stolů vznikají texty a myšlenkové mapy; občas si některý z žáků bere na pomoc spolužáka, párovou učitelku, která přišla do třídy na druhou část dílny, nebo Slovník českých synonym. „Když jsi mi teď četla, klesla jsi hlasem, ale vidím, že tečku tam nemáš,“ poznamenává učitelka směrem k jedné z děvčat. „Zamysli se nad tím, jestli si ji tam přece jen nechceš ještě doplnit.“ Ve třídě je lehký šum, který ale nepřerůstá v hluk; dvojice na koberci mají hlavy u sebe a domlouvají se polohlasem, v lavicích se pracuje víceméně v tichosti. Vznikají tu texty s názvem Můj sen, Moje koníčky nebo Rybářská trofej. Žáci jsou tak zabraní do práce, že by si i zapomněli udělat velkou přestávku a vytáhnout svačiny, pokud by jim to učitelka nepřipomněla. 

„Nezdá se to, ale pro učitele jsou dílny celkem náročná disciplína,“ říká s úsměvem Kateřina Gaszková. ​​„První a nejdůležitější věc pro mě byla, že musíte změnit svoje nastavení a přijmout, že nemáte pod kontrolou každý moment práce každého jednotlivého žáka. ​​Učitel musí být schopný risknout i to, že někdy budou někteří v hodině lelkovat. To se ale stává i při frontální výuce, pouze má při ní učitel pocit, že má dění ve třídě více pod kontrolou, i když to reálně ​​takto nemusí být. Dále je klíčovým aspektem dát dětem důvěru, že si dokážou svou práci samy řídit, že mohou převzít zodpovědnost za své učení.“ 

Také se může zdát, že dílny psaní nejsou tak efektivní jako jiné hodiny, protože těsně před Vánoci mají některé děti hotové zhruba dva texty. Je to málo, nebo „tak akorát“? V Třinci mají jasno, dávají přednost kvalitě před kvantitou. Pokud každé dítě zodpovědně projde všemi fázemi procesu psaní, poctivě konzultuje a promýšlí, pak se tvorba o mnoho rychleji stihnout nedá.

Nepíšeme do šuplíku, píšeme pro publikum 

„Dětem nedáváme jejich texty domů, aby jim rodiče neměli tendenci pomáhat nebo nějakým způsobem radit. Chceme, aby si od začátku do konce řídily své psaní samy,“ vysvětluje učitelka Gaszková. „Pro rodiče ale děláme v červnu autorské čtení, kdy se všichni sejdeme a děti mohou přečíst, co v uplynulých měsících vytvořily. To jsou moc příjemné a dojemné momenty.“

Večerem pro rodiče a čtením ve třídě ale publikace článků nekončí. Páťáci Kateřiny Gaszkové pravidelně přispívají do třídního časopisu, dále se jejich texty dají najít na nástěnce na chodbě školy, a kdo si troufá, může číst i do školního rozhlasu. I to je jeden z rozdílů mezi hodinami slohu a dílnami psaní. Zatímco klasickou „slohovku“ dítě o samotě napíše, učitel si ji o samotě přečte a pak se tak maximálně někam založí, texty v rámci dílny psaní už vznikají s tím, že jsou určeny širšímu publiku. I proto je třeba, aby dokázaly zaujmout;​​ i proto se jim věnuje tolik času a pozornosti. „Myslím, že právě pozornost, kterou žáci dostávají, a smysluplnost psaní může pomáhat budovat jejich pisatelské sebevědomí. Psaní dětem pomáhá k sebevyjádření a tím i komunikovat se svým okolím. Děti prostřednictvím svobodného psaní mohou poznávat sebe a své spolužáky, možná je tím i aktivně ovlivňovat. Předpokládám, že by mohly ovlivňovat i svět kolem sebe,“ dodává učitelka.

„​​Samozřejmě se někdy stane, že někoho napadne práci urychlit, nějakou fázi přeskočit a publikovat ne úplně hotový text, ale třída mu to v podstatě nedovolí,“ vysvětluje Kateřina Gaszková. Autorské křeslo je místem, kde už by měl každý pouze sbírat plody své práce ve formě ocenění. Pokud ale někdo prezentuje text bez předcházejících konzultací, spolužáci mu své výhrady upřímně říkají. Proto se to už u páťáků Kateřiny Gaszkové prakticky nestává a třída si spíš užívá momenty, kdy si mohou navzájem zatleskat.