Dřív byl v centru dění učitel, dneska žák, říká učitelka Pavlína Rosická

„Když si vzpomenu na svoje začátky, tak se dnes musím smát. V pondělí jsem nastoupila jako zapálená paní učitelka, ve středu jsem dostala hromadu učebnic a seznam 20 hodin, které jsem měla učit. Ale představu, jak se to vlastně dělá, tu jsem neměla žádnou,“ směje se dnes učitelka Pavlína Rosická. I když měla vždy děti ráda a pravidelně trávila prázdniny jako vedoucí na letních táborech, zkušenost s praktickou výukou jí chyběla. Během pětiletého studia pedagogiky bylo hospitací a odučených hodin ve škole poskrovnu a rozhodně ji nepřipravily na realitu učitelského 22hodinového týdne.

„Na základní i střední škole jsem sama sice měla skvělé češtináře. Ale zaujali mě spíš tím, jací to byli lidé než svými metodami. Jeden z nich byl bohém, který hrál v kapele a hodně nám o knihách vyprávěl. Ten ve mně zažehnul opravdovou lásku ke čtení,“ vzpomíná češtinářka a angličtinářka. A na univerzitě to bylo podobné. „Profesoři byli sice odborníci, ale chyběli lidé, kteří by předávali to, jak teorii převést do praxe.“

Štěstí bylo, že ve stejné době, kdy na Základní školu v pražských Kunraticích jako čerstvá absolventka nastupovala, právě tam startoval projekt Pomáháme školám k úspěchu.

Zajímavé pro mě byly kurzy kritického myšlení, kde procházíte všechno jako žák a zjišťujete, co funguje a co ne. Klíčová pro mne byla ta změna perspektivy, kterou jsme během studia nikdy neměli možnost si vyzkoušet.

Pavlína Rosická

lokalita Praha

„Zásadní pro mě byla podpora pedagogické konzultantky Květy Krüger, která chodila do mých hodin a dávala mi individuální zpětnou vazbu. A krok po kroku mi pomáhala prošlapávat cestu od tradičního ke konstruktivistickému způsobu učení a myšlení. Novému přístupu k výuce, které dlouhodobě prosazuje i vedení naší školy, jsem zcela propadla a věnovala mu veškerý volný čas. Pravidelně jsem jezdila na odborné semináře i letní školy. Zajímavé pro mě byly kurzy kritického myšlení, kde procházíte všechno jako žák a zjišťujete, co funguje a co ne. Klíčová pro mne byla ta změna perspektivy, kterou jsme během studia nikdy neměli možnost si vyzkoušet,“ vzpomíná Pavlína Rosická a přiznává, že až tak po pěti letech za katedrou měla trochu pocit, že ví, co dělá.

Díky tomu všemu si postupně uvědomila, že nositeli a hybateli změny ve výuce mohou být i sami učitelé, a nemusejí čekat třeba na zadání ministerských úředníků.

Učitel by měl předat nadšení pro věc

„Moje představy jsou samozřejmě dnes úplně jiné než ty, které jsem měla, když jsem začala učit,“ přiznává Pavlína Rosická. Na začátku po žácích chtěla například přečíst dvě stránky textu a dávala k tomu kontrolní otázky typu, kde, kdy a co se stalo. Dnes spíše pracuje na čtenářských strategiích a jde o to, aby otázky mířily k pochopení textu. „Dnes už vím, že je užitečnější se věnovat čtenářství a pisatelství než třeba procvičování vedlejších vět. Na druhou stranu neupouštím od mluvnice, ale spíše hledám cesty, jak psaní a čtení s mluvnicí propojovat a nikoli je učit odděleně. Podle mě není nutné, abych se třeba vedlejším větám v mluvnici věnovala třeba čtyři měsíce, jako jsem to dělala dřív,“ shrnuje Pavlína Rosická.

Díky projektu Pomáháme školám k úspěchu postupně dostala možnost diskutovat a vyměňovat si zkušenosti s dalšími učiteli z jiných škol. Tím vznikla stále se rozšiřující učící se komunita Společně přemýšleli třeba nad tím, jak ve školách posouvat čtenářství a pisatelství. S kolegy zaváděla tehdy přelomové dílny čtení. Vedení projektu v té době zaznamenalo, že se z mladé učitelky stává skutečný pedagogický lídr. Její okolí oceňovalo i to, že dokáže efektivně podporovat ostatní učitele, kteří chtějí zavádět nové způsoby výuky.

Když jsem poprvé řekla sedmákům, že budeme mít dílnu čtení a že si mají přinést vlastní knihu, vůbec nechápali.

Pavlína Rosická

lokalita Praha

„Mým cílem dnes je, abych v hodinách byla spíše neviditelná,“ popisuje Pavlína Rosická, že kvalita je pro ni dnes důležitější než kvantita. Cesta k tomu ale nebyla jednoduchá. „Když jsem poprvé řekla sedmákům, že budeme mít dílnu čtení a že si mají přinést vlastní knihu, vůbec nechápali.“ Dnes už je dílna čtení v rozvrhu pravidelně jednou týdně a když zmínění sedmáci ze základky později odcházeli, byli z nich poměrně pokročilí čtenáři. Věděli, co je baví číst, znali svůj oblíbený žánr a dokázali sami nad sebou přemýšlet jako nad čtenáři – co jim čtení dává, v čem jim pomáhá nebo naopak proč se jim nedaří se začíst, najít si čas na čtení nebo si vybrat tu správnou knihu. „Když se se mnou na konci devítky loučili, věděla jsem, že to, co dělám, má smysl.“

Se žáky hodně čte a o knížkách si povídá a snaží se zjistit, co je konkrétně zajímá. Jen tak je dokáže navést, jak si vybrat knihu, která je bude bavit. „Mně třeba cestu ke knížkám prošlapala už maminka, která mi každý den četla a kterou jsem pak i v pokročilejším věku viděla každý den číst knihu. A můj dědeček dokonce dvě knihy napsal. Ale děti, které nemají takovou podporu z domova, potřebují jednoduše pro literaturu zažehnout. Pak je tím, kdo jim může předat své zapálení pro knihy, právě učitel. Pro mne byli právě učitelé češtiny klíčoví třeba pro výběr mého povolání.“

Cílem hodiny není odškrtnout si cvičení

Dnes tráví Pavlína Rosická polovinu týdne ve třídě s dětmi a polovinu času působí jako pedagogická konzultantka a lektorka pro kolegy. V rámci projektu pečuje o odborný tým, který vede v jedné z projektových lokalit dvanáct škol v rozvoji čtenářství a pisatelství. Organizuje otevřenou výuku, díky níž mohou hodiny navštěvovat i učitelé z jiných škol. Společně se učí vyhodnocovat vliv výuky na učení žáků a nastavují si další cíle. “Navíc pracuji i v odborném týmu projektu a jsem ráda, že mě obklopují samí inspirativní lidé,” poodkrývá svou další roli Pavlína Rosická.

Při konzultacích s učiteli nepředávám žádné pravdy, nejsem ten, kdo ví víc. Snažím se jen nabídnout jiný pohled na věc, pokládám otázky, proč kolega chce v hodině udělat to a to, a k čemu to má vést. Vlastně ho jen vedu k hlubšímu zamyšlení.

Pavlína Rosická

lokalita Praha

Důležité je podle ní vrátit středobod hodiny od učitele k žákovi a při přípravě hlavně myslet na žáky a na to, co by si z hodiny měli odnést. „Za mých studií na fakultě nám tehdy nikdo neříkal, že je klíčové zformulovat cíl hodiny a také přemýšlet o tom, zda a nakolik ten cíl byl naplněn a jak to vlastně poznáme my a taky žáci. Asi není to pravé si jako cíl stanovit, že v učebnici s žáky projdu cvičení A, B a C,“ směje se dnes Pavlína Rosická a přiznává, že přesně takto po škole sama začínala. „Při konzultacích s učiteli nepředávám žádné pravdy, nejsem ten, kdo ví víc. Snažím se jen nabídnout jiný pohled na věc, pokládám otázky, proč kolega chce v hodině udělat to a to, a k čemu to má vést. Vlastně ho jen vedu k hlubšímu zamyšlení.“

Autorka: Bára Procházková