Čtenářský stav mysli je vlastně stavem štěstí

Co to vlastně znamená, že někdo umí „dobře číst a psát“? Automaticky by si člověk představil třeba krasopis nebo rychlost čtení... 

Dobře číst znamená porozumět tomu, co text doslova říká: to je základ. Pokud nerozumíme slovům a větám, nemůžeme přemýšlet o tom, co text znamená – proč byl napsán, čeho chtěl autor dosáhnout a u koho. Čtenář potřebuje rozklíčovat také to, jak text funguje – jaké prostředky autor využil, aby u čtenáře dosáhl zamýšleného účinku. Co autor říká a proč, a co neříká, a proč asi? Jaké výrazy volí, kterým se vyhýbá, a proč? 

Dobře psát znamená být schopen sdělit to, co sdělit chci, a to způsobem, který osloví zamýšlené adresáty a dosáhne toho, o co jsem svým psaním usiloval. Čím lépe si jako autor dokážu představit svého čtenáře neboli adresáta, tím větší je naděje, že naplním svůj záměr. 

Užívání jazyka představuje obrovskou moc. Podstatou každého sdělování je záměrnost – chceme jím něčeho dosáhnout. Naše záměry mohou být otevřené a přímé, nebo skryté a manipulativní. Spojením výuky čtení a psaní se můžeme snáz učit tomu, jak rozumět autorovi a jeho záměrům, i jak být sami obratnějšími autory.

Proč jste se rozhodli zaměřit právě na čtenářství? 

Čtenářství má unikátní vliv na kognitivní dovednosti, empatii, ale i kritické myšlení. Dobrý čtenář se snáz orientuje ve složitostech dneška a spokojeněji žije jako občan v demokracii. Z dlouhodobých výzkumů vyplývá, že děti, které vyrůstají v knižní kultuře, dosahují vyššího vzdělání a zaujímají lepší pracovní pozice. Čtení je také jedna z cest ke „flow“ - ve „čtenářském stavu mysli“ prožíváme štěstí, když jsme pohlcení příběhem a představami, které vzbuzuje.

Stačí tedy jen jednoduše číst hodně knih?

Číst a o četbě si povídat. Čtení má fázi tichou, kdy jsem v dialogu jen s autorem, a pak sdílecí, kdy o textu hovořím s kamarády, přáteli, píšu si na sítích.

Je dokázáno, že pokud se děti zlepší v čtenářství a pisatelství, je potom dopad patrný i v jiných předmětech.

Hana Košťálová

programová ředitelka projektu Pomáháme školám k úspěchu

Kromě dílen čtení se ve školách zavádějí i dílny psaní. Proč je důležité s dětmi psát? 

Děti se chtějí vyjadřovat, “chtějí o sobě dát vědět světu”, jak říkal průkopník dílen psaní Donald Graves. Identifikoval, co se děje při „přirozeném psaní“. Zkoumal psaní dětí v živé školní laboratoři, z níž se pak jeho myšlenky šířily dál. Věřil, že každé dítě je schopné psaním lépe porozumívat samo sobě, zjišťovat, kým vlastně je, co je pro něj důležité a čím je jedinečné. Děti se proto učí nalézat vlastní témata, která je vnitřně vzrušují. Vypadá to jako náročná disciplína, děti – a ani učitelé, když jsme u toho – zpočátku moc nevědí, o čem psát. Když ale přijdou, jak na to, jsou k nezastavení. Mnoho dětí nakonec raději píše, než čte! 

Čtení a psaní na první pohled vypadá, že se to všechno týká pouze hodin českého jazyka… 

To je spíš zvyková představa. Děti s chutí píšou i o odborných nebo řekněme věcných tématech. Pozorovala jsem dva třeťáky, kteří s velkým nasazením společně psali o čtyřkolkách, zjišťovali si při tom všechny možné údaje, dohadovali se. V jednu chvíli se rozdělili a každý vytvořil nakonec vlastní verzi textu. Do naučných předmětů na druhém stupni pisatelství vnášíme zprvu spíše skrze kratší psaní, která slouží dětem v první řadě pro lepší porozumění obsahu daného oboru.

Říkala jste, že dílny psaní jsou pro učitele náročnější než dílny čtení. Proč? 

Dílna psaní vyžaduje specifickou organizaci práce v průběhu hodiny. Každý je ve svém psaní jinde. Někdo hledá téma, někdo píše první verzi, jiný druhou. Další chce předčítat hotový text. Co dělat ve třídě, kde někdo je právě hluboce ponořený do psaní a jiný v tu chvíli potřebuje konzultovat se spolužákem? Je těžké to všechno koordinovat ve 45 minutách. Děti se postupně učí řídit si své psaní samy. Často třeba bývá ve třídě vyhrazené místo pro konzultace: ten, kdo tam přijde, dává najevo, že potřebuje konzultovat. Vbrzku se obvykle najde kamarád, který si na něj najde čas. Děti si víc a víc řídí psaní samy, ale učitel je přítomen, monitoruje, nabízí pomoc. Zároveň není jediným adresátem žákova psaní. Žáci vědí, že píší přinejmenším pro své spolužáky, někdy i rodiče nebo jiné publikum. Vyplácí se propojovat psaní se čtením a klást otázky typu – jak to autor dělá, že se teď směju, jsem dojatý, napjatý? A pak to zkoušet ve vlastní tvorbě. Když sám píšu, tak víc chápu, co a proč dělají autoři textů. 

Jak tedy podporujete učitele v rozvoji dílen psaní? 

Vytváříme příležitosti, aby se setkávali různě zkušení praktici. Setkání připravují učitelští lídři, kteří nejsou v roli typických lektorů - nesdělují svá moudra. Účastníci sdílejí, co komu funguje, na co naráží, a společně vyvíjejí další řešení. Třeba jak to zařídit, aby si děti vůbec dokázaly najít svoje téma. Na konci setkání účastníci plánují a konzultují, co a jak přenesou do vlastních hodin. Mají možnost opřít se o pedagogické konzultanty i mezi setkáními. Na setkáních také vždy sami píšeme a procházíme podobným cyklem jako naši žáci. Mnozí dospělí jsou zpočátku ostýchaví, vůči psaní až zablokovaní, a teprve postupně hledají a objevují radost ze svobodné tvorby textů. A nakonec své texty i rádi přečtou druhým! Učitel, který sám nepíše, těžko může být učitelem psaní.

Existuje nějaké kurikulum nebo nějaké „osnovy“, které si učitelé při svých počátcích v projektu osvojují? 

Nemáme žádné univerzální kurikulum. Každá lokalita je jiná, unikátní. Někde jsou málotřídky, jinde velké sídlištní školy... I týmy, které síť škol v každé lokalitě vedou, jsou jedinečné. Učíme se praktikovat tzv. propojenou autonomii. Abychom se napříč republikou udrželi myšlenkově pohromadě, setkáváme se s realizačními týmy ze všech lokalit třikrát ročně; dvakrát na víkend a v létě na týdenní letní škole. 

Jaký je vlastně ten „ultimátní cíl“, kterého se prostřednictvím párové výuky a dílen snažíte dosáhnout? 

Od roku 2009 stojíme za tím, že se máme společně učit, jak to udělat, aby každé dítě bylo ve škole spokojené a mělo co nejlepší výsledky. Jak to udělat, aby se i učitelé cítili dobře a viděli ve své práci smysl. Neumíme důvěryhodně změřit, kolik procent žáků se zlepší v jakých znalostech, ale víme, že pokud děti zdatně čtou a píšou, učí se lépe ve všech předmětech.  

Jak jste stavěli síť škol, které se účastní projektu, a je možné se k ní připojit? 

Momentálně máme deset lokalit, které vznikaly kolem školy, o niž jsme se mohli opřít. K té se připojovaly školy z okolí, aby se učitelé mohli bez potíží scházet. Doufáme, že se nám daří budovat udržitelné komunity lidí, kteří jsou spolu rádi a rádi se společně učí. Dohromady je nás teď 113 škol. Školy dostávají rozpočet na knihy a v tomto školním roce ještě i na párovou výuku. To hlavní, co nabízíme, je podpora společného učení, sdílení projektového know how a opora pedagogických konzultantů. Od září 2024 bychom chtěli spolupracovat s dalšími školami, jak to přesně bude vypadat, na tom právě dost intenzivně pracujeme. Chceme obsáhnout i periferie.

Kromě toho, že musíte mít v okolí nějakou zapojenou školu, co ještě dalšího je třeba? Co může očekávat škola, která by se chtěla připojit? 

Aktivní zájem o spolupráci v projektu musí cítit v první řadě vedení školy. To si nejprve musí důkladně projednat ve svém sboru záměr připojit se k nám do projektu – a musí najít několik prvních odvážlivců, s nimiž vytvoří jádro školního týmu. Ten by měl zahrnovat lidi napříč oběma stupni a různými předměty. Školní tým nemá být uzavřený. Jeho úkolem bude postupně přitahovat k vizi i praxi projektu další a další kolegy ve škole. Pro to získá v projektu pomoc ve formě setkávání mezi školami v lokalitě, podporu různých forem společného profesního učení, a to ve spolupráci s lokálním týmem odborníků. Pro rozvoj pisatelství a čtenářství, ale i pedagogického lídršipu, mohou školy navíc těžit z celorepublikových akcí a společně vyvinuté praxe.