Změnu vidíme na dětech, respektují se navzájem, říká ředitelka školy

Žáci na Základní škole v Hovorčovicích se neučí jen matematiku, angličtinu nebo fyziku, ale i třeba vzájemnému respektu a komunikaci. „Pokud je v kolektivu třeba jen jeden, kterého se děti bojí, nebo jim ubližuje, dokáže to negativně ovlivnit celou třídu,“ vysvětluje Jana Hirková, proč škola dbá na dobré klima ve třídách. Zavedla proto pravidelné třídnické hodiny, kde se děti mimo jiné učí na takové jevy reagovat a snaží se je včas paralyzovat. „To, jakou cestu už naši žáci ušli, vidíme například ve srovnání s nově příchozími žáky, kterým dělá problém pravidla vzájemného fungování dodržovat. Pozorujeme, že takové děti si často vynucují autoritu násilím, aby se prosadily,“ doplňuje ředitelka.

Dnes je práce na vnitřní atmosféře jedním z hlavních pilířů školy. Třeba pravidla soužití v kolektivu si děti definují samy. „Když si děti samy určí, co je dobré a co ne, pak to i raději dodržují,“ říká Jana Hirková. Děti jsou samozřejmě připraveny i na to, že v kolektivu někdy něco neklape. „Učíme zároveň děti říkat STOP, když se jim něco nelíbí. Důležité je také umět dát zpětnou vazbu a říci: To mi nedělej, to mi ubližuje,“ doplňuje. Když si děti nevědí rady, mohou oslovit dospělého, nebo mohou anonymně napsat vzkaz do školní schránky důvěry, která je k dispozici fyzicky v budově školy i online.

A pokud je to potřeba, pracuje škola i s celou rodinou. „I rodičům se snažíme poskytovat maximální podporu, vše jim vysvětlujeme. Když se například ukáže, že má dítě nějakou poruchu učení, tak v tom rozhodně rodiče nenecháváme samotné,“ říká ředitelka. Škola má kromě běžných rodičovských schůzek a schůzek ve formě triád (učitel-rodič-žák), nově zavedené také setkání s vedením školy nazvané „Káva s ředitelkou“ a také pravidelné „Rodičovské kavárny“. Tam se rodiče například dozvědí, co je to matematika Hejného nebo jak funguje slovní hodnocení. Účastníci setkání se ale mohou ptát na cokoli, co je zajímá, nebo z čeho mají obavy. Rodiče také mohou dvakrát ročně navštívit třídu svého dítěte, aby se podívali, jak výuka probíhá v praxi. „Když existuje vzájemná důvěra, vzniká bezpečné prostředí pro všechny,“ pochvaluje si ředitelka komunikaci ve školní komunitě.

Kritika ano, ale pozitivně

V projektu Pomáháme školám k úspěchu se hovorčovická škola angažuje od září roku 2020 a vedle zlepšující se atmosféry ve škole se mění i samotná výuka. „Změnu vidíme v týmu, ale především na dětech,“ popisuje ředitelka. „Vidím v hodinách, že se zapojuje více dětí a více jich i aktivně spolupracuje. Žáci také dokážou vyjádřit svůj názor, a především umějí dávat ostatním reflexi bez kritiky tak, aby prezentujícího podpořili – zmiňují pozitiva a tipy, jak prezentaci zlepšit,“ říká Jana Hirková, zároveň učitelka češtiny a výtvarné výchovy.

Samozřejmě, že se děti musejí také připravit při prezentaci na veřejnosti i na to, že se jim na hlavu může sesypat negativní kritika. „Učíme děti, aby si v takovém případě věc nebrali osobně, učíme je, jak by mohly reagovat a jak s touto situací pracovat,“ vysvětluje ředitelka a dodává, že respektu je nutné se učit ze všech stran. Podle jejích zkušeností děti dnes umějí jiné názory přijmout s otevřeností a tolerancí.  

Rodiče si mimochodem od doby, co je škola v projektu, všimli také toho, že děti čtou více než dříve. V každé třídě na prvním stupni je knihovnička, na druhém stupni jsou knihy na chodbách v útulných čtenářských koutcích. Škola každý rok investuje asi 25 tisíc korun do nových knih, a i rodičům nabízí různé strategie jak podporovat čtení doma.

„Samozřejmě děti četly i předtím, jen teď se nad textem více zamýšlíme. Neexistuje, aby žák řekl jen ´text se mi líbil´,“ říká ředitelka. Učitelé napříč celou školou texty na rozdíl od dřívějška pro žáky vybírají podle toho, jakého cíle chtějí v hodině dosáhnout. „Zvažují, co jsou žáci v nějaké konkrétní fázi učení schopni dokázat. Pokud to nedokážou, zjišťujeme, proč tomu tak je, a přemýšlíme, co můžeme udělat proto, aby to příště zvládli všichni,“ vysvětluje.

Čtyři učitelé najednou

Škola má už od svého založení vizi „učíme prožitkem“, ale teprve se vstupem do projektu toto heslo dostalo pevné kontury. „Dlouhodobě jsem cítila, že chci věci dělat jinak. Že se dá učit v souvislostech, zajistit bezpečné prostředí pro výuku a dát možnost, aby každé dítě zažilo úspěch,“ říká Jana Hirková, jejímž vzorem při zakládání školy v roce 2015 byla základní škola v pražských Kunraticích. Konkrétně ji oslovilo v teorii i praxi tamní motto, že „žáci se učí naplno a s radostí, své učení řídí a respektují sebe a druhé.“

Dnes patří už i v Hovorčovicích otevřené hodiny, vzájemná hospitace pedagogů, párová výuka, učící se skupiny nebo větší propojenost mezi předměty i učiteli k běžnému chodu školy. „Nerozhoduje, jestli člověk má 25 let praxe, nebo je za katedrou nováček – oba se mohou navzájem obohatit, mají stejnou hodnotu, všem je dán stejný prostor a možnosti,“ popisuje Jana Hirková. V rámci projektu Pomáháme školám k úspěchu jsme například vyzkoušeli formát společného profesního učení lesson study, kdy čtyři učitelé odučili jedno téma ve čtyřech různých třídách (dvou šestých a dvou pátých) – jeden učitel výuku vedl a tři zbylí kolegové vždy pozorovali. Po odučení se všichni setkali a mluvili o tom, jak tyto hodiny češtiny probíhaly a co by se dalo zlepšit. „Reflexe nás velmi obohatila, viděli jsme, jak moc rozdílné hodiny mohou být a jak je můžeme nekonečně zdokonalovat,“ shrnuje Jana Hirková, která byla sama součástí tohoto malého experimentu.

Aby všechno takto klaplo, musejí být učitelé naladěni na společnou notu. „Základem všeho je důvěra a dobrá spolupráce v týmu, jinak nelze dobře vyučovat. Projekt je postavený na vzájemném sdílení, propojujeme se nejen napříč pedagogickým týmem, ale i s jinými školami. A to také není všude samozřejmé,“ říká Jana Hirková a doplňuje, že projekt Pomáháme školám k úspěchu celý pedagogický tým ukotvil, posílil, obohatil a dlouhodobě ukazuje nové cesty, protože – jak říká – nikdy není hotovo. „Projekt nás prostě nenechá, abychom jen klouzali po povrchu. Teď se u každého našeho kroku vždy zamýšlíme do hloubky nad tím, co a proč děláme.“