Květa Krüger: Bylo náročné, aby učitelé uvěřili, že pedagogický konzultant je služba pro ně

V Kunraticích, kam Květa v roli PK nastoupila, všichni jistě potvrdí, že nasadila vysoké standardy, na sobě modelovala, co znamená pracovat naplno a s radostí, s odvahou i obětavostí, s velkou profesní odpovědností i lidskostí. I když už s námi v projektu nepracuje, ukazuje nám dál cestu. Pro Květu jsou důležité detaily, a jak víme, v nich je právě ukryt úspěch (nebo neúspěch).

Přečtěte si, které detaily uměla Květa odkrývat už v samých začátcích své práce coby PK v roce 2010.

Květo, v roce 2010 role pedagogického konzultanta ve školách neexistovala, nikdo takový v České republice nepůsobil. Jak se stalo, že právě ty jsi konzultantkou – průkopnicí?

Tohle si pamatuji dost přesně. Byli jsme společně na letní škole Kritického myšlení. Jeden večer jsme si povídaly u táboráku. V jednu chvíli ses mě zeptala, jestli by mě to nelákalo. O projektu jsem do té doby slyšela jen lehce od lidí, co tam už byli zapojení. A ty jsi říkala, že bude potřeba člověk, který by pomáhal přímo ve škole. Pamatuji si na tu chvíli, kdy jsem se tě ptala, co by ten člověk měl dělat. A ty jsi říkala: To já právě nevím, Květo.

No ano, váhala jsem, jestli tě mohu něčím takovým zatížit. Původně to měl dělat někdo jiný. Byla jsem ale přesvědčená, že pro takový úkol jsi ty ta pravá osoba. Nevěděla jsem ale, jestli to není něco, co vnese člověku do života až moc neklidu.

Říkala jsi, že to bude mimořádně vzrušující, že se to bude teprve tvořit. Byla jsem tvým vyprávěním emočně nějak zasažená, věděla jsem, že to je důležitý okamžik. Druhý den jsem zjistila, že mikina, kterou jsem měla na sobě, byla propálená. Někdo přikládal do ohně a my jsme to nevnímaly, uhlíky musely vystřelovat a já jsem v té mikině měla několik dírek. Tu mikinu jsem si nechala na památku a někdy si ji prostě beru. Pamatuji si, že to bylo opravdu velké soustředění. Už jsem věděla, že to je zásadní okamžik.

Přišlo mi to celé objevné, novátorské a taky sympatické, že nevíme, co se vlastně bude ve školách dít. (…) Že se bude vycházet z toho, kde ta konkrétní škola je. Dávalo mi to mimořádný smysl.

Květuše Krüger

pedagogická konzultantka ZŠ a MŠ Kunratice

A jak to pokračovalo?

Chtěla jsem vědět, do kdy si to musím rozmyslet. Dozvěděla jsem se, že čas není, protože je srpen a začínáme za týden. Pak mě zajímalo, koho se na to můžu ještě zeptat. Řekla jsi, že vlastně nikoho, protože je to v českém prostředí novinka. Přišlo mi to zajímavé! Zároveň jsem velmi pochybovala o tom, zda jsem pro to tím správným člověkem. Myslela jsem si, že by se měl hledat ještě někdo jiný, zkušenější, starší.

Hm, tak to bylo ještě napínavější, než si vzpomínám!

Vylíčila jsi mi, že jste v expertní radě přišli na to, že by bylo dobré, aby při té náročnosti, která na školy čeká, měly nějakého pomocníka přímo na místě a rozhodně ne třeba jen jednou za měsíc. To mi znělo sympaticky. Přišlo mi to celé objevné, novátorské a taky sympatické, že nevíme, co se vlastně bude ve školách dít. Že nechceme do školy zavádět něco zvenčí nebo podle nějakého převzatého plánu. Že se bude vycházet z toho, kde ta konkrétní škola je. Dávalo mi to mimořádný smysl.

Teď mě napadá, že to možná bylo dobře, že jsme o tom netušili víc. Ukázalo se, že to je práce náročná v mnoha i nečekaných ohledech.

Ano, myslím, že kdybych tehdy viděla třeba podmínky pro nějaký konkurz na roli pedagogické konzultantky, tak bych se nepřihlásila, určitě bych si na to netroufla. Ty jsi mi ale hodně věřila. Cítila jsem to a to mi moc pomáhalo. Po letní škole už volal Vladimír Srb a společně jsme dávali dohromady, co by asi tak mohla konzultantka dělat.A jaké byly začátky přímo ve škole?

Tím, že tu roli nikdo neznal, tak bylo hodně obtížné vstoupit do povědomí lidí, kolegů ve škole. Aby mě vůbec registrovali. Ani na začátku nebyl v Kunraticích malý sbor a během pěti let raketově narostl. Na začátku to bylo 40-50 lidí, ale i to je hodně. Školu vede Vítek Beran, to je člověk, který umí rozdmýchat hnutí, ve stojatých vodách by se necítil dobře. Škola tedy byla v té době hojně zapojená v různých projektech. Některým lidem ze začátku nebylo jasné, ke kterému patřím. A proč tam jsem. Pochopila jsem, že to mám nějak ohraničit. Jeden kolega se mě třeba ptal, jestli patřím k tomu projektu s tím pracovním vyučováním. Řekla jsem, že ne. Jestli ale učí pracovní vyučování, že mě to také zajímá. Uvědomila jsem si, že aby se člověk opravdu stal pomocníkem nebo službou, že se musí dostat do všedního přemýšlení kolegů. Nemůžu jako konzultantka být nějaká vzácnost, musím být předmět denní potřeby. A když jsem si to uvědomila, začala jsem přemýšlet, jak to budu zařizovat.

Co jsi vymyslela?

Přemýšlela jsem o tom, kdybych já teď byla v roli učitele, a objevila se tam nějaká taková osoba, tak čím by pro mě mohla být důvěryhodnou a co bych od ní pro tu svou práci očekávala. Kde by mi mohla pomoct. Od toho se odvíjely nějaké moje nápady, jak to udělat.

Které z těch nápadů se ukázaly jako nosné?

Pro mě bylo důležité, aby kolegové v tehdejší sborovně uvěřili, že jsem učitelka. Měla jsem pocit, že musí vědět, že jsem učila, stála před dětmi a ráda se tam zase postavím. Chtěla jsem, aby věděli, že učitelskému řemeslu rozumím a záleží mi na tom, CO a JAK učitel ve třídě dělá a jaký to má význam pro učení dětí. Měla jsem pocit, že to nestačí jen lidem vyprávět.

Uvědomila jsem si, že aby se člověk opravdu stal pomocníkem nebo službou, že se musí dostat do všedního přemýšlení kolegů. Nemůžu jako konzultantka být nějaká vzácnost, musím být předmět denní potřeby.

Květuše Krüger

pedagogická konzultantka ZŠ a MŠ Kunratice

Co jsi tedy udělala?

Ještě musím říct jednu důležitou věc. Dva, tři roky před tím Vítek nastoupil jako ředitel a okamžitě chtěl, aby všichni prošli základním kurzem Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Vybral si tehdy jako lektory Katku Šafránkovou a mě. Některé kolegy jsem proto znala a oni znali mě z lektorské role. Ale neměla jsem pocit, že mi to pomáhá.

Jak to myslíš?

Jana Kopecká mi pak říkala, že mi věřila, že tomu rozumím, a že to ji právě znervózňovalo. Bylo prostě náročné, aby lidé uvěřili, že konzultant je opravdu pro ně služba. Neměli jsme s tím zkušenost. Ta role podle mě v systému stále není běžná. To, že ve škole je někdo, kdo to s tebou myslí dobře a chce ti pomáhat učit lépe a efektivněji. Lidé očekávají, že konzultant bude něco kontrolovat, evidovat a že to o nich něco bude znamenat. Na to jsem narážela a narážím. Nevěřili, že by to takhle mohlo fungovat.

A jak ti to dávali najevo?

No rozhodně si se mnou nechtěli nic začít, že jo. Dostat se do jejich třídy, a být přítomna jejich výuce, to byla pro ně příliš neznámá, stresující představa. Do té doby se chodilo do tříd především hospitovat, tudíž kontrolovat. No prostě to bylo náročné. A myslím si, že pak mě nějak napadlo a zkonzultovala jsem to s tebou, že bych mohla udělat otevřenou hodinu. Že bych si připravila hodinu a že bych ji odučila. A tobě to taky přišlo jako dobrý nápad.

Tuším správně, že to tak úplně nevyšlo?

Bylo to na jednu stranu dobré, ale zároveň jsem se hodně poučila, co dělat jinak. O hodinu byl velký zájem. Kolegové věděli, že mám učitelskou praxi na prvním stupni, ale šla jsem učit druhý stupeň. Byla to sedmička nebo osmička, a byla to hodina literární výchovy, kterou jsem měla pocit, že zvládnu.

Ve třídě vzadu sedělo hodně učitelů, možná patnáct nebo dvacet. Hodina proběhla dobře. Nevěděli jsme ale tehdy, jak je důležité společně mluvit o tom, co kolegové viděli. Jak tomu rozuměli a jak jsem to viděla já a jak jsem tomu rozuměla já. To se nestalo. A potom ke mně přicházely dozvuky, že někdo měl pocit, že jsem to neshrnula, že děti neodcházely s jasným závěrem. Probíralo se to po kabinetech. Ke mně se dostalo, že tomu nerozuměli. V té době jsem rozhodně neměla takové sebevědomí, že bych si řekla „No to je paráda, že se o tom baví! Že se to rozjíždí!“

Spíš jsem to hodnotila jako neúspěch. Měla jsem pocit, že to neotvírá dveře pro projekt a že jsem něco podcenila. Že jsem to mohla více domyslet. Přemýšlela jsem, co bych s tím mohla udělat. V zoufalství jsem si říkala, že to těm lidem nějak řeknu.

Co jsi jim chtěla říct? Jaká je tvoje role? Nebo o co šlo v té hodině?

Že je obejdu a řeknu jim, že jsem se dozvěděla, že měli pocit, že hodina nebyla uzavřená, že děti odcházely s příliš otevřenou myslí a něco jim nebylo jasné. Že bych jim to ráda vysvětlila. Ale pak jsem si představila, že obejdu ty kabinety a řeknu jim: “Rozumíte tomu? Nerozumíte. Tak já vám to naštěstí vysvětlím. ” To jsem si řekla, že to je úplně trapné. Že si neumím představit, jak bych přišla do kabinetu a začala něco vysvětlovat. Řekla jsem si, že to budu muset přežít, že s tím nemůžu nic udělat. Nicméně rozhodně si někteří lidé všimli mé práce, to se povedlo.

Takže bylo vyhráno?

Jasně že ne. Prostě bylo jasné, že aby se výuka nějak proměňovala, musím se dostat do výuky. Ve škole se mnou byly další dvě kolegyně, které si škola od projektu vyžádala - pedagogické asistentky, Aška a Věrka. Nebyly to asistentky k určitému žákovi, měly být k ruce učiteli. Měly to stejně těžké, protože byly také podezřelé. Když jsem se ptala kolegů, proč je nevyužívají, pochopila jsem, že nevědí, co by s nimi vlastně dělali. A holky se v tom necítily dobře.

Říkala jsem si, že musím pomoct Ašce s Věrkou najít ty momenty, kde by mohly být pro kolegy užitečné, aby se tam jen tak nemotaly. Vymyslela jsem, že bychom mohly jít společně do hodiny. A že bychom si o tom pak mohly s asistentkami povídat a učit se z toho. A kolegové by si na děvčata i na mě mohli přivykat.

A jak se tenhle nápad osvědčil?

Ašce a Věrce přišlo, že to je dobrý nápad. Zbývalo jen, jak dostat do výuky nejen jednoho člověka, ale všechny tři najednou. Zdálo se mi, že na prvním stupni se na mě dívají přátelsky. Šla jsem do jejich sborovničky, které se říkalo modrý salonek, bylo to o velké přestávce. Ty ženy tam seděly, většina byla služebně starších než já. Řekla jsem jim, že chápu, že neví, co by si s asistentkami počaly. Pak ale ani nemůžou poznat, jak jsou šikovné a sympatické. A že mě napadlo, že by nám mohlo pomoct, kdybychom mohly sledovat nějakou hodinu. Kývaly, že to je dobrý nápad. Ujistila jsem je, že si umím představit, že to je hrozně náročné, že nejsou zvyklé, že jim někdo leze do třídy. Že by to bylo tak, že bychom tam byly, seděly, pozorovaly, já bych se snažila nic v průběhu té hodiny neříkat. A hlavně, že ctíme pravidlo mlčenlivosti - že by to nikam nešlo. Nikdo se nedozví, co jsme tam viděly.

Nabídla jsem jim, že pokud budou chtít, můžeme si o tom spolu následně popovídat, ale že si tento čas nenárokuji, jen to nabízím. Bylo tam takové to ticho, kdy si myslíš, že to opravdu nevyjde. Pamatuju si, že to ticho prolomila Jana Kopecká, která řekla, že to je zajímavý, že bych tam přišla. Lákalo ji to, ale zároveň cítila překážku. Říkala, že ví, že já tomu rozumím. Takže to pro ně není snadné, že to budu sledovat. Bylo to těžké, byla jsem nakonec ráda, že jsem pryč z místnosti, kde jsem nechala zápisovou tabulku, kdyby si to někdo přeci jen rozmyslel. Říkala jsem si, že to nedopadne, ale důležité jsou ty pokusy.

Přišla jsem pro tu tabulku radši až po vyučování, když tam nikdo nebyl. Tabulka byla plná. Bylo to opravdu neuvěřitelné. Pamatuji si, jak jsem běžela tou dlouhou ztichlou školní chodbou jako školačka. My budeme mít opravdu fičák! A jedinou kolegyní, která pak o výuce se mnou chtěla mluvit, byla právě a zase Jana Kopecká. To jí nikdy nezapomenu. Moc mi to tehdy pomohlo.

A já můžu dosvědčit, že to fičák byl! Celých těch následujících deset let, kdy jsi byla s námi v projektu. K rozhovoru s Květou se určitě ještě vrátíme a přineseme z něj další zajímavé pasáže.

Hana Košťálová

programová ředitelka

Rozhovor s Květou Krüger vedla Hana Košťálová.