Jak se učitelé společně učí v lokalitě Most

První roky naší školy v projektu Pomáháme školám k úspěchu nadace rodiny Kellnerových byly ve znamení osahávání spolupráce s pedagogickou konzultantkou. To ale nebylo to hlavní – skrze tuto spolupráci měla být navázána užší spolupráce učitelů navzájem, protože zůstávat pouze u spolupráce s pedagogickou konzultantkou by bylo krátkozraké a také by to byla spolupráce omezená jejími možnostmi. 

Hned na počátku ředitel školy požádal celý sbor, aby si každý vyzkoušel spolupráci dvakrát do pololetí. Jeho prosba byla argumentována tím, že teprve když si někdo spolupráci vyzkouší, může ji hodnotit na základě zkušenosti, nikoliv na základě domněnek či předsudků. Byla zveřejněna etická pravidla spolupráce, např. že spolupráce nebude evidována pro vedení, že každý si svůj závazek má pohlídat sám nebo že pedagogický konzultant nebude vedení sdělovat informace o kvalitě výuky jednotlivých kolegů. Bylo na učitelích, kdy a v čem konzultantku o spolupráci požádají. Ve škole samozřejmě byli učitelé, které to lákalo více a ti, které méně. Někdo už po první spolupráci začal plánovat, učit a reflektovat s konzultantkou pravidelně.

Tandemová spolupráce a vzdělávání v týmu

Následně se spolupráce vyhodnotila, většině lidí byla ve formátu 3S užitečná. Jenže konzultantka byla jen jedna, a tak po čase, zvláště když následně byly i tandemy podporované MŠMT, vzniklo ve škole více stabilních dvojic učitelů, kteří takto pracují dodnes. Na této spolupráci vyrostl nejeden absolvent, ale spolupráce byla užitečná i pro zkušené kolegy, protože sborovna procházela vzděláváním RWCT (Kritického myšlení) a MBTI. Navíc, když na nové věci ve výuce byli dva učitelé, tak si i troufali pozvat do svých hodin kolegy.

Nutno dodat, že velkou roli sehrálo vedení školy, které šlo ve všech krocích příkladem, ať už to byla spolupráce s pedagogickou konzultantkou, pozvánky na otevřené hodiny, tandemová spolupráce a zcela nezbytná reflexe hodin, která probíhala velmi otevřeně, ale v bezpečném prostředí.

Plánování a odpovědnost učitelů

Důležitou roli měla také tvorba dlouhodobého „Plánu rozvoje školy“, který byl a je konkretizován na každý rok. Díky nastavování úkolů pro jednotlivé oblasti (výuka, klima školy, vedení školy, učící se komunita) učitelé přijímali odpovědnost, stanovovali si cíle a také je spolu plnili. To promítali do svého Plánu osobního pedagogického rozvoje. Tím, že navázali spolupráci zjistili, že jim to usnadňuje a zkvalitňuje výuku.

Tandemová výuka a otevřené hodiny se poměrně rychle (během dvou let) staly běžnou praxí ve škole. Proč bychom se tedy nevrhli i do učících se skupin? Jak to ale zařídit, aby byly užitečné, aby to nebyla jen přehlídka pracovních listů a textů, ale skutečná vývojová práce, kdy skupina zkouší něco nového, kdy kolegové společně přemýšlejí o potřebách dětí a domlouvají se na postupech a synergicky pracují? Navíc zpočátku jsme i my ve vedení vlastně uvažovali víc o formátu učících se skupin, než o smyslu a nebyli schopni zprostředkovat, v čem to bude jiné a užitečné.  

První pokusy o implementaci učících se skupin

První rok se to nepovedlo vůbec a skupiny nefungovaly jako učící se, ale „jen“ jako sdílecí. Učitelé pak i měli tendenci se ze schůzek omlouvat, neboť v nich nespatřovali takový smysl. Lídr skupiny byl maximálně vytížen, aby skupinu udržel, a tak se stávalo, že nosil hlavně on své náměty a zdvihy. 

Radili jsme se se samotnými učiteli a vyšlo najevo, že aby naše učící se skupiny splňovaly tyto požadavky, bude nejlepší, když se v mezičase schůzek učitelé budou vzájemně zvát do výuky, a to, co společně naplánují si také ukážou v praxi. Tím se práce v učících se skupinách „probudila“ – učitelé se najednou začali zajímat o potřeby konkrétních dětí, konkrétních tříd, společně přemýšleli, co a jak zlepšit, jak to realizovat, učili se vyhodnocovat výuku a přibližovali se ve svém vidění, co je dobrý žákovský výkon a jak k němu dospět.

Skupina prožitkového pisatelství

Jednou z učících se skupin je skupina prožitkového pisatelství. Soustřeďuje učitelky prvního i druhého stupně, které se zabývají dílnami psaní. Každá z učitelek má svůj elektronický učitelský deníček. Stanovily si, že každá z nich bude sledovat 3-4 žáky z jedné třídy, a bude se zaměřovat na to, jak zlepšit jejich pisatelské dovednosti. Zároveň ročním tématem skupiny bylo zlepšit konzultace dětí. 

To, co se zatím nedaří, je vytvořit učící se skupinu napříč celou naší sítí. Kolegy z jiných škol jsme přizývali do našich učících se skupin. Paradoxně jeden rok k nám jezdily kolegyně z nejvzdálenější školy, ale pak to již nebylo únosné. Zatím nevíme, jak na to, protože inspirace od kolegů z jiných lokalit – mít učící se skupiny online, u nás nefunguje, protože učitelé tento formát odmítají. Jak jinak to udělat zatím nevíme. Víme, že v síti našich škol taktéž pracují učitelé v učících se skupinách ve „svých“ školách, také sdílíme napříč sítí, ale není to pravidelné cyklické setkávání průběžně po celý školní rok.

I tak máme z naší práce radost, a třeba i v rámci sítě dospějeme postupem času k řešení.