Ukrajina mi dala více, než jsem jí dokázal věnovat

"Můžu se zeptat, co se bude dít teď?," vyslovil jsem s neúspěšnou snahou o sebejistý projev. "Jak to myslíte?" zeptala se mě milá servírka a vzápětí jí zajiskřilo v očích, když jí došlo na co se ptám: "U nás lidi do krytu nechodí, ale v okolí nějaký určitě najdete. A mimochodem máte krásné oči." V rozpacích jsem zaplatil a vyšel na ulici. Když jsem totiž dvě minuty předtím na předzahrádce kavárny v Užhorodě pil ledovou kávu, začala znít poplašná siréna varující před nebezpečím vzdušného útoku. Jak jsem později pochopil, Užhorod je jako nejzápadnější cíp Ukrajiny relativně bezpečným místem, což mi ale nezabránilo cítit nervozitu. Ten zvuk jsem slyšel už mnohokrát, ale dnes nebyla první středa v měsíci, a já věděl, že někde právě letí drony, rakety či letadla s cílem zabíjet a ničit. Během pár sekund jsem kávu dopil a šel zaplatit. Posléze jsem chvíli strávil v přízemí panelového domu, kde se nacházel nejbližší kryt. Byl jsem unavený po noční cestě z Ostravy přes hranici do Užhorodu, a před sebou jsem měl 19 hodin v nočním vlaku z Užhorodu do Oděsy, kam jsem mířil jako dobrovolník.

Denis

Denis měl krátce vyholené vlasy, oblou tvář a široká ramena. Byl to můj spolucestující a první člověk na Ukrajině, kterého jsem měl možnost lépe poznat. Vyprávěl mi svůj příběh a odpovídal na moje opatrné otázky. Jel z Užhorodu, kam utekl spolu s celou rodinou z rodného Chersonu, do Oděsy, aby složil elektrikářské zkoušky. On a jeho rodina žila tři měsíce v okupovaném Chersonu, než se jim podařilo utéct přes frontovou linii na západ Ukrajiny. Nemluvil o detailech a já se na ně neptal, ale řekl mi, že Rusové během okupace dělali hrozivé věci. Po osvobození města se jeho maminka vrátila zpět, prý nemohla odloučení od rodného kraje vydržet. Denis i se sourozenci zůstali v bezpečnějším Užhorodě. Po půlhodině rozhovoru, který probíhal z velké části pomoci překladače v mobilu a jeho tempo tak bylo diktováno kolísavým datovým pokrytím, mi prozradil, že je juniorský boxerský šampion Chersonské oblasti a já viděl v jeho očích zaslouženou hrdost. Byl to světlý okamžik jinak pochmurné, i když zajímavé, konverzace, a tak jsem opatrně zkusil zjistit jak na tom je se sportem teď. "S boxem jsem skončil, protože můj trenér třetí den invaze zemřel v těžkých bojích, po tom, co dobrovolně narukoval. Je to hrdina," odvětil, a mně se těžko hledala slova.

Denis mi dal i mnohé rady, poučil mne, jak si na lůžku uspořádat zavazadla, aby mi je ve spánku nikdo nemohl ukrást a kterým místům se v Oděse vyhnout. Trochu mě jeho instruktáž zaskočila a byl jsem v napjatém očekávání, kdo do našeho kupé nastoupí. V Mukačevu se otevřela dvířka a do kupé se naklonily šedivé kadeře. Připojil se k nám postarší pár, který jel navštívit příbuzné v Mykolajivu. Po neformální adopci nás začal oba neoblomně krmit čerstvou zeleninou, sušenkami a kávou z termosky. Na oplátku jsem jim věnoval jednu z osmi Studentských pečetí, které jsem vezl v batohu jako kulturní měnu. Chutnala jim.

Hlavní nádraží v Oděse

Už na začátku roku jsem se rozhodl, že bych chtěl v létě dělat dobrovolníka. Okamžitě mě napadla i Ukrajina. Tahle válka mě od svého začátku rozrušila a mám pocit, že se mě osobně dotýká. Pětadvacátého února, den po invazi, jsem pomohl uspořádat na gymplu sbírku, ve které jsme vybrali skoro 20 tisíc korun. Cítil jsem ale touhu přiložit ruku k dílu doslova. Na internetu jsem našel organizaci Building Ukraine Together, která rekonstruuje především válkou poškozené budovy. Až později jsem zjistil, že také provozuje řadu dalších aktivit zaměřených na rozvoj a vzdělávání nové generace občansky uvědomělých Ukrajinců. Organizace mě ihned zaujala a po vyplnění přihlášky v květnu a výměně několika strohých emailů jsem teď stál na velkolepém hlavním nádraží v Oděse a do očí mi pražilo ostré černomořské slunce.

V ruce jsem měl telefon s adresou, na kterou jsem se měl dostavit a v hlavě spoustu otázek. Co za lidi tam potkám? Jak se budeme domlouvat? Kde budu bydlet? Jakou práci přesně budu dělat? Jak moc je Oděsa nebezpečná? Necítil jsem ale upřímnou obavu, spíše zvědavost. Věděl jsem, že ať mě čeká cokoliv, tak lidi jsou z principu dobří a moje následující zkušenosti to potvrdily. 

Bunkr

Práce, jídlo, spánek a zase znovu. Tak jsem si průběh kempu představoval, ale realita moje očekávání daleko předčila. Organizace byla výborná – tým čítal dva vedoucí, administrátora, sedm řemeslníků a potom přes třicet dobrovolníků, z toho jsme byli tři cizinci. Při každém zaznění sirén se všichni povinně přesunuli do krytu, což, jak jsem stihl pochopit, nebyla zdaleka samozřejmost. Spali jsme na zemi ve školce a jídlo nám vozili z restaurace třikrát denně. Od rána do odpoledne jsme pracovali na rekonstrukci vojenské akademie – já jsem dělal hlavně omítky, spárování a malování stěn, všechno pod vedením řemeslníků. Večer jsme potom trávili společně. 

Těsně před začátkem našeho kempu zasáhli Ukrajinci Kerčský most a také padla takzvaná Obilná dohoda. V rámci odvety podnikali Rusové vzdušné útoky na Oděsu prakticky každou noc. To znamená v průběhu noci vstát, vzít si karimatku a spacák, a odpochodovat 400 metrů do nejbližšího krytu, kde člověk stráví od 15 minut do několika hodin a poté se vrátit zpátky. Tohle pak klidně třikrát nebo čtyřikrát za noc zopakovat. Je strašidelné, jak rychle si na tenhle teror může člověk zvyknout. Každý další vzdušný útok jsem vnímal o trochu víc jako obstrukci spánku a o trochu méně jako ohrožení života, taky díky tomu, jak dobře funguje ukrajinská protivzdušná obrana.

Saša

„Stejně to není dost, nikdy nemůžu udělat dost,“ odpověděla Saša na moji starost ohledně toho, že svoji dovolenou tráví jako dobrovolnice manuální prací. Má dvě zaměstnání, z toho jedno je v organizaci opravující válkou poškozené budovy a ve volném čase pořádá crowdfunding pro potřeby vojáků na válečné frontě. „To ti, kteří bojují a umírají na frontě si zaslouží obdiv, ne já,“ poodhalila mi další zákoutí toho, co prožívají duše mladých Ukrajinců. Postupně jsme v konverzaci dospěli k tomu, že kdykoliv ucítí opravdové štěstí, následuje jej bezprostředně pocit viny a myšlenky na ty, kteří už tuto možnost mít nikdy nebudou. Její sen – jednoho dne se vrátit do svého rodného Sevastopolu, nad kterým bude vlát ukrajinská vlajka. „Každý týden umíral na frontě někdo, koho jsem znala,“ vzpomínala Nastya na těžké období v první polovině roku. „Spolužáci, známí, nebo třeba majitel mého oblíbeného baru,“ vrátila se v myšlenkách do doby, kdy jí bylo nejhůře. Nastya vystudovala anglistiku a překladatelství a vždy byla připravena mi pomoct porozumět nebo se vyjádřit. Jaryk se mi se slzami v očích svěřil, že jej odmítli přijmout do teritoriální obrany kvůli jeho tělesné konstituci, ale že to plánuje zkusit brzy znovu. Možnost poznat jeho citlivou a laskavou povahu mi pomohla uvědomit si, jak velké vnitřní rozpory musí prožívat. Tyto a mnohé další rozhovory mi ukázaly, jak nepředstavitelná břemena nesou tito mladí a většinu času usměvaví lidé, kteří mě mezi sebe přijali s největší možnou mírou otevřenosti a laskavosti.

Válka je hrůzná a popírá všechny ideály moderní společnosti, jednu věc ale umí. Umí semknout lidi dohromady. Asi v tom hrají roli těžké podmínky i sdílené utrpení, nevím. Každopádně jsem nikdy nezažil, aby takto rychle z množství náhodných lidí vznikla soudržná skupina sdílející srdcervoucí příběhy i všední radosti. Možná lze přičíst smyslu konečnosti, že lidi opravdu říkají to, co mají na srdci. Všudypřítomná myšlenka smrti činí pošetilým neříct to, co člověk cítí a upřímnost na oplátku svazuje lidi dohromady. Získal jsem mnoho skutečných přátel a pozvánky do Lvova, Kyjeva, Lysyčansku, Sevastopolu, Kamienského, Poltavy, Sum, Alexandrie, Kremenčuku, ale taky do Texasu nebo Londýna. 

Uljana

Udělali jsme na stavbě velký kus práce a prostory, na kterých jsme pracovali, začaly získávat obyvatelnou podobu. Na jedné z vysokých stěn rostl den ode dne šestimetrový murál ukrajinského vojáka zahaleného v modrožluté vlajce. Jedno dopoledne jsem se snažil přispět malováním cihel v pozadí, ale brzo jsem si uvědomil kontraproduktivitu mé práce. Uljana, hlavní autorka, totiž trávila stejně času opravou mých malůvek jako vlastní prací, a vrátil jsem se tedy k omítkám.

Pavlo

Jeden z lidí, kteří na mě zapůsobili vůbec nejvíce byl Pavlo, který paradoxně nemluvil anglicky. Vzhledem k tomu, že já nemluvím ukrajinsky, jsme zezačátku využívali ostatní účastníky jako překladatele. Pavlo byl totiž vedoucí řemeslník, a tak jsme spolu potřebovali mluvit celkem často. Z nouze jsme tak začali zkoumat kompatibilitu češtiny a ukrajinštiny a k našemu udivení jsme dokázali většinu věcí vykomunikovat. Nutnost se proměnila v princip a po čase jsme hledali způsoby, jak si porozumět výhradně sami. Vždy když jsme se svépomocí dorozuměli, rozsvítily se mu oči a začal se hluboce z plic smát. I to je možná důvod, proč se od té doby učím ukrajinsky. Pavlo se zároveň nikdy nezapomněl ujistit, že se mám dobře a nic mi nechybí, ať už během práce nebo dlouhých nocí v krytu. Sála z něj přirozená autorita a zkušenost, a proto mě překvapilo, že je sotva o čtyři roky starší než já.

Když kemp dospěl do svého konce, strávili jsme poslední den oslavou a reflektováním. Lidé psali na papírky ostatním vzkazy a přání, odvezl jsem si jich domů desítky a stále ke mně promlouvají kdykoliv si některý z nich přečtu. V rámci dražby jsem získal ukrajinskou vlajku, kterou mi všichni účastníci podepsali a pokreslili a která teď visí na stěně mého pokoje. Večer jsme se usadili do kruhu a sdíleli své pocity. Když přišla řada na mě, všem jsem upřímně poděkoval a vyjádřil svoji hlavní myšlenku: "Přijel jsem sem s tím, že chci pomoci Ukrajině a nikdy mě nenapadlo, že získám nazpět mnohem víc, než jsem schopný věnovat." Vytáhl jsem zbývajících šest studentských pečetí, jedna chyběla, protože jsem ji ve slabší chvilce snědl ve spacáku, a rozdělil je mezi všechny účastníky. Vzpomněl jsem si přitom na chvíli, kdy jsem je dával v ostravském supermarketu do košíku nevědomky co nebo kdo mě v Oděse čeká.

Poslední noc se nesla ve jménu oslav. V šest ráno mi jel autobus, a tak to byly poslední hodiny s lidmi, na kterých mi začalo velmi záležet a kteří budou všemu tomu zlu a nebezpečí čelit i po tom, co se já vrátím do své bezpečné země. Tohle byla ale radostná noc, a tak se hrálo na kytaru, tančilo, vyměňovaly kontakty a poslední dojmy. V jednu chvíli jsem se ocitl na schodech před tělocvičnou, ve které jsme večer trávili. Přisedl si ke mně Pavlo a chvíli jsme seděli mlčky. Pavlo pak prolomil ticho: "Přijedeš znovu na Ukrajinu?“ Bez přemýšlení jsem odpověděl „Ano“, a seděli jsme beze slova ve tmě dál za zvuku hudby linoucí se zevnitř. Nad ránem jsem se potom se spícími přáteli mlčky rozloučil a vydal se na nádraží.