Od první třídy vynikal. Díky stipendiím teď studuje v Dublinu a chce pomáhat Česku

O ochraně klimatu a životního prostředí mladí lidé často diskutují, mnozí se také účastní akcí, které na problémy upozorňují. Málokdo je ale studuje. Jednadvacetiletý Jan Hrebík odešel na irskou vysokou školu University College Dublin, kde se věnuje udržitelné chemii. Oboru zkoumajícímu, jak vytvářet chemické látky tak, aby co nejméně škodily životnímu prostředí. Po prázdninách nastupuje do třetího ročníku a v budoucnu chce získané znalosti využít v Česku. 

"Udržitelnost je pro mě hodně důležitá. Musíme se jí zabývat, nebo na to doplatí generace našich dětí. Dává mi smysl a chci jejím rozvojem trávit čas," prohlašuje Hrebík. 

Pochází z vesnice Valtířov poblíž Ústí nad Labem a studium v zahraničí si může dovolit díky stipendiu. Narodil se do rodiny s průměrnými příjmy, otec je inženýr, matka administrativní pracovnice. Dostat se na prestižní univerzitu v zahraničí pro něj nebylo snadné.

"Stipendia se snaží podporovat studenty ze znevýhodněných a neúplných rodin nebo dětských domovů. To můj případ není. Nejsme ale tak bohatí, abych si mohl školu platit. Abych stipendium získal, musel jsem být na střední tahounem," popisuje. Doufá, že jeho příklad dodá kuráž dalším, které by na školu v zahraničí ani nenapadlo pomyslet. 

Udržitelnost je pro mě hodně důležitá. Musíme se jí zabývat, nebo na to doplatí generace našich dětí. Dává mi smysl a chci jejím rozvojem trávit čas.

Jan Hrebík

Školné Janovi platí irská vláda, náklady spojené se studiem a životem v Dublinu zase nadace The Kellner Family Foundation. Od univerzity navíc dostal stipendium za nejlepší známky v ročníku. "Mám občas problém to říct, protože mi to zní, že se chvástám," říká.

Už na prvním stupni základní školy ve Velkém Březně navštěvoval některé hodiny ve vyšších třídách. Z páté pak přešel na soukromé gymnázium Open Gate v Babicích u Prahy, elitní internátní školu založenou manželi Kellnerovými, kde školné vyjde až na 470 tisíc korun ročně. Dovolit si ji mohl díky stipendiu. Škola je jediná svého druhu v Česku, ve vyšších ročnících se tu učí v angličtině, učitelé využívají moderní metody a vedou žáky k samostatnosti a zapojení do nejrůznějších kroužků. V areálu školy se může například jezdit na kole.

Zatímco na "základce" se našlo pár dětí, kterým Hrebíkovo vybočování nebylo po chuti, na střední se cítil více mezi svými. V kampusu i bydlel. Zatímco většina vrstevníků si díky knížkám a filmům o mladém kouzelníku Harrym Potterovi představovala internátní školu, on si ji vyzkoušel na vlastní kůži. Se spolužáky gymnáziu přezdívali Bradavice podle kouzelnické školy.

"Pro rodiče to bylo těžší než pro mě. Já byl nadšený jedenáctiletý kluk, kterému kampus nabídl spoustu možností. Od začátku jsem se zapojoval do kroužků a dobrovolnických aktivit," vypráví. Na spolužáky vzpomíná jako na svoji druhou rodinu. 

Po maturitě si vysnil některou z předních univerzit v Americe. Jenže tam by rok vyšel na dva miliony korun. Na tak vysoké stipendium nedosáhl. Bral to jako konec světa a přemýšlel o roční pauze. Za rok by třeba mecenáše našel. Nakonec si ale vybral školu v Dublinu.

Dnes rozhodnutí nelituje. "Kdyby mi někdo chtěl dát ty dva miliony, byl bych radši, aby je rozdělil mezi více lidí, co vystudují v Evropě. Je škoda, aby za ně šel jeden člověk do Ameriky," myslí si. V Dublinu jej čekají ještě dva ročníky, pak by chtěl nastoupit na magisterské studium zřejmě v Anglii. 

Praha je pro studentský život příjemnější

Na střední soukromé škole i na zahraniční univerzitě nejvíc oceňuje možnost zapojit se do různých spolků. Mimoškolní aktivity podle něj studenty rozvíjejí. Mrzí ho, že se na ně v Česku neklade takový důraz. Na přednáškách a v laboratořích se věnuje chemii, ve volném čase si vyzkoušel organizovat akce, shánět sponzory nebo jednat s diplomaty. Díky tomu zlepšil své komunikační dovednosti a naučil se, jak vést tým. 

Samotný Dublin však popisuje jako město, které pro studenty není moc přátelské. Na kolej se dostanou jen prváci, nájemní bydlení je drahé a majitelé bytů studenty příliš nechtějí. "Spolužáci žijí v bytech beze smluv, takže je může vlastník kdykoliv vyhodit," říká. Sám ve druhém ročníku bydlel u seniorky, která chtěla ubytovat studenta. Po prázdninách se vrací na kolej. Získal na ní místo rezidenčního asistenta, bude se starat o nově příchozí prváky. 

Městská hromadná doprava není v Dublinu tak spolehlivá jako v Praze, hlavní město Irska není vhodné pro cyklisty. V hospodách si s Českem nezadá, Praha má ale podle Hrebíka víc možností, jak trávit večery. I proto by se do české metropole po ukončení školy rád přestěhoval. "To je vlastně i cíl stipendia, které jsem dostal od The Kellner Family Foundation. Vychovat generaci, která znalosti ze zahraničí přinese zpátky do Česka. Do jisté míry jde o investici do celé společnosti," představuje.

Ve srovnání s Českem ale Hrebík na Irsku oceňuje jednu věc - možnost uzavírat manželství stejnopohlavním párům. Styl debaty, která se kolem toho vede v Poslanecké sněmovně, považuje za necitlivý, přesto věří, že se manželství pro všechny podaří brzy prosadit i zde. "Přál bych si vrátit se do Česka jako do země, kde nejen v tomto ohledu existuje rovnoprávnost," prohlašuje.