Závěr

Vlastně je to k nevíře. Už čtyři roky jsem studentkou University of Dundee a již čtyři roky do školy lítám letadlem. Ne každý den, samozřejmě. Tenhle semestr je ale hodně speciální. Je totiž poslední. Před čtyřmi lety, když jsem přistávala na letišti v Edinburghu, jsem měla pocit, že jsem se vydala sama do neznámé země za sedmero horami. Ne, že by to nebyla pravda – spoustu jsem toho o Skotsku nevěděla a všech těch sedmero hor mezi Dundee a Karvinou mi často přišlo absurdně nekonečných. Jenomže tenkrát jsem netušila jednu důležitou věc: když si jednou něčemu přivyknete, naučíte se normálu a děláte to či ono pořád dokola, nakonec vám to všechno přijde naprosto přirozené. Vůbec se nepodivuji nad tím, že si cestu domů plánují měsíce dopředu a pak sama, bez něčí pomoci či doprovodu, cestuji tisíce kilometrů, jen tak, jakoby nic. Nepozastavuji se nad tím, že mí profesoři mluví jen anglicky, mí přátelé taktéž a studuji obor, který mě stále zajímá, s nejlepšími odborníky v této oblasti.  Nemám problém s tím, že nebydlím doma s rodiči, že pokud si nezajdu nakoupit jídlo, tak to za mne nikdo neudělá, a že u doktora ze sebe musím vysypat latinské názvy léků, které mi předepsali v Česku. Co mi ale pořád přijde zcela nepochopitelné, je přesně to, že všechno tohle je pro mě normální. V pěti letech jsem měla strach cestovat vlakem, protože jsem se bála, že bychom mohli zapomenout vystoupit na správném nádraží. Teď, o necelých dvacet let později, si to štráduji sama na mezinárodním letišti a stěžuji si, jaká je to nuda. Ve dvanácti jsem nedokázala pochopit, jak se tvoří otázka v angličtině. Nyní si čtu Jane Austenovou v originále a v angličtině diskutuji o politické filosofii. A to nejvíc nepochopitelné je fakt, že píšu svou závěrečnou práci na téma, které mne fascinuje (a nad kterým mnozí nevěřícně kroutí hlavou) a dokončuji svůj poslední semestr na této univerzitě, po kterém následuje vytoužený diplom. Čím víc se blíží ten moment, kdy si převezmu svůj diplom, tím více mám tendence přemýšlet nad tím, co vlastně jsem za ty čtyři roky dokázala a jak moc jsem se změnila. Až mám občas pocit, že na odpověď nikdy nepřijdu, a i kdybych na ni přišla, tak ji stejně nedokážu přesně a uspokojivě vyjádřit slovy. Nicméně jsem se o to pokusila a doufám, že čtenáři tohoto blogu alespoň vzdáleně pochopili, jakou cestu jsem za ty čtyři roky v zemi za sedmero horami ušla.