Začátek mého druhého roku na univerzitě

Začít asi můžu tím, že, jak jsem předpokládala, tak mi covid-19 všechno mnohonásobně zkomplikoval (stejně tak jako všem ostatním). Můj plán byl jednoduchý a jasný. Přijet do Anglie na začátku září, než se sem nahrnou všichni ostatní studenti, abych měla vyšší šanci někdě najít nějakou práci na částečný úvazek. No, jak se ukázalo, tak život pro mne měl (jako vždy) jiné plány. První rána přišla, když asi týden před mým plánovaným odletem do Anglie, se anglická vláda rozhodla zařadit Českou republiku do seznamu rizikových zemí, což znamenalo, že po příletu místo hledání práce, můžu 14 dní leda koukat smutně z okna, protože musím být v karanténě.

Po příletu do Edinburghu jsem byla zastavená BBC, abych s nimi udělala rozhovor o mém názoru na povinnou karanténu. Můžu říct, že jsem se přitom cítila důležitě. Bohužel, krátce potom všechna sláva a pozornost už byly minulostí, jelikož jsem musela strávit sama doma zavřená následující dva týdny a za celou tu dobu se o mne nikdo nezajímal ani nekontroloval (spolubydlící přijela až na konci září)... což mě přivedlo k otázce, jestli má vláda nějaký způsob, jak kontroluje jestli lidé opravdu karanténu dodržují. Asi ano, ale nebyla jsem zrovna vybraná. Nicméně jsem přežila nekončící hodiny v osamění zavřená doma, když bylo opravdu krásné letní počasí (přes 20°C, slunečno snad déle než týden, což je v Anglii vrcholné léto) a konečně jsem si mohla užít poslední kousky léta.

A přišla druhá rána. Během těch krásných slunných 14 dní, které jsem strávila v karanténě, začal růst počet nakažených i v Anglii, takže opět další opatření. Kvůli novým opatřením, nepřicházelo v úvahu si hledat práci v restauraci. A že by pracovní trh momentálně přetékal nabídkou se říct nedá ani v legraci. Takže, jak jste již asi uhádli, nenašla jsem žádnou brigádu. Posledních pár slunných zářijových dní jsem začala druhý školní rok s nabořenou náladou a nadějí. Kdybych v tu dobu věděla, že volný čas bude jen vzpomínka z minulosti, asi bych si ho užívala trochu víc.

Se začátkem října, se počasí změnilo na typicky britské. Ne víc než 15°C přes den, vítr který fouká naprosto pořád a jediné sluníčko, které člověk uvidí, je to, co si sám nakreslí. Po prvním týdnu učení, začalo všechno eskalovat. Učební nálož se nedá porovnávat s tou z minulého roku. Každý den mám online hodiny, povinná četba obsahuje složité knížky, s ještě složitejšími texty (obzvlášt chemie, ve které jsem nikdy nebyla premiantka) a všechny materiály ke samostudiu, vědecké články (kterých už je přes 50). Rozhodně to není lehké, ale snažím se to vydržet a zvládat všechno co mi leží v cestě. Zatím zvládám číst a studovat všechny materiály, které mám. Ale tím to končí. Ani to, že vstávám každý den po sedmé ráno mi nepomáhá najít čas pracovat na mých esejích, které už budu muset co nevidět odevzdat. Tak doufám, že najdu někde ty další dvě hodiny, které přidám k těm 24, které mi nestačí a všechno zvládnu.

Další věc, která mi zabírá hodně času, je hledání placementu na příští rok. Není snadné nějaký najít. Obzvlášť takový, který by se specializoval na bezpečnost potravin,na kterou bych chtěla zaměřit. Tak se snažím monitorovat společnosti, které by mi mohly něco podobného nabídnout, ale myslím si, že budu muset být proaktivní a napsat jim email, jestli by nebyli ochotní mi nějakou takovou pozici nabídnout. Což znamená další čas... Zajímá mě, jak se s tím poperu.

Další věc, která je časově náročná, je moje Society. Pro letošní rok 2020/2021 jsem byla zvolená jako prezidentka Foodie society na Northumbria University, na kterou chodím.  Se zákazem téměř veškerého mezilidského kontaktu, bude muset všechno být online. Takže příprava jakékoliv akce, bude trvat dvakrát nebo ještě déle než jindy, jelikož se musíme domluvit online a zorganizovat to. Ale myslím si, že to zatím zvládáme celkem dobře. Právě jsme dokončili přípravy na naší první letošní akci- Kvíz o jídle. Snad se vše povede a bude to úspěšné.

Neumím si ani představit, jak jiné budou věci za dva měsíce, až budu psát další článek. Ale to uvidíme za dva měsíce že?