Začátek konce

I když jsem vždycky věděla, že to přijde, ještě pořád nějak nedokážu pochopit, jak jsme se sem dostali. Přijde mi, jako kdybych se do Edinburghu přestěhovala tak před měsícem a teprve před týdnem začala školu, ale opak je pravdou a už mi zbývá jenom pár měsíců do promoce. Poslední přednášku už mám taky za sebou vzhledem k tomu, že většinu mého čtvrtého ročníku tvoří praxe, takže už teď si přijdu tak trochu distancovaná od studentského života. Všechno mi to připadá jako začátek nové kapitoly. Tento rok jsem na praxi v jednom ze Social Work týmů pro Edinburský městský úřad, který pracuje s dětmi a rodinami a musím říct, že oproti mé první praxi, která byla v neziskové organizaci, práce pro městský úřad (a tím pádem pro stát) má docela jiné grády. Není to ani tak proto, že pracuji 36 hodin týdně nebo proto, že mám velice šikovnou ID kartičku, která mi umožňuje přístup do všech úředních budov (což musím přiznat je docela super), ale hlavně proto, že mám opravdovou moc rozhodovat, co se stane s životy mých klientů, což vyžaduje obrovskou úroveň odpovědnosti a profesionalismu. Nebudu lhát, trošku se toho bojím, ale na druhou stranu je úžasné vědět, že máte možnost ovlivnit životy lidí k lepšímu (aspoň v to doufám).

Za posledních pár měsíců jsem na sobě celkově zpozorovala zajímavou změnu perspektivy. Předtím než jsem začala čtvrťák jsem si říkala, jak vůbec nejsem připravena opustit studentský život a za každou cenu jsem hledala způsob, jak zůstat na univerzitě co nejdéle—z části, protože mě akademie baví, ale z části také proto, že jsem se bála „opravdového dospěláckého života“. Už jsem měla naplánováno, na který magisterský obor se budu hlásit a jaké půjčky si vezmu, abych si to studium mohla dovolit, ale potom, co jsem se vrátila po létě zpátky k přednáškám, mě to nějak přešlo a už se těším, až budu moct začít naplno (ne zadarmo) pracovat. Praxe mi ukázala, že pracovní prostředí může být obohacující a s trochou snahy můžete vážně ovlivnit životy lidí k lepšímu, což mě ještě více utvrdilo v tom, že se na konec studia vlastně docela těším.

Abych toto přesvědčení utvrdila, vytvořila jsem si složku „hello adult life“ na svém počítači, protože jinak by to přece nebylo ono a rozhodla jsem se, že prvním úkolem by mělo být konečně otevřít svůj životopis, který jsem zanedbávala poslední tři roky, a trošku ho aktualizovala. Jako pravý student jsem se tedy jednu krásnou neděli vypravila do kavárny (i když ne pražské), kde jsem po zhruba šesti hodinách a třech iced lattéčkách konečně dala na papír všechno, co jsem za poslední čtyři roky podnikla. Jako další krok mě čeká psaní motivačních dopisů a posílání pracovních přihlášek (není aliterace krásná?), ale to jsem prozatím odložila na dobu neurčitou, takže Vám řeknu, co a jak v dalším povídaní.