Za polovinou studia: čas plánovat budoucnost

Také je přesvědčován, že zkoušky v prvním ročníku se sice musí brát vážně, ale ne příliš. Většina lidí je vyděšená spíš více než méně. Budou zkoušeni z učiva celého roku, kterého je hrozně moc, a všechno proběhne v průběhu zhruba týdne. A lidé, co už to zažili, se prváky snaží uklidnit, občas se jim podaří je vyděsit ještě víc. Ve druhém ročníku se svět trochu mění. Člověk má mnohem větší představu, čeho všeho se může účastnit, na co se přihlásit a co se po něm chce. Ale také už je všechno mnohem víc naostro.

Na slavnostní večeři, která se koná v polovině druhého ročníku, což je pro většinu studentů také polovina jejich studia, nám říkali, že jsme na konci začátku. Přednášející z vývojové biologie začal do svých přednášek vkládat přestávky, ve kterých nám připomíná, jak důležité je mít letní stáž a uvažovat, jestli chceme studovat doktorát, případně kde a na jakém tématu. Pro člověka z českého prostředí je to opravdu podivná představa, že se bude za půl roku, na začátku třetího ročníku, už hlásit na doktorát. Ale je to realita. Můžeme studovat ještě magisterský titul, na Natural Sciences se dokonce nemusíme hlásit na samostatný kurz. Ale magisterské studium trvá jenom rok a zdá se, že velká většina studentů se tu na doktorát hlásí přímo (zvlášť na biologii, kde jsou na výběr jenom dva magisterské kurzy).

Aby se člověk dostal na doktorát a zjistil, jestli by ho něco takového vlastně naplňovalo, doporučuje se získat zkušenosti na letní stáži. Většina studentů, aspoň na vědeckých oborech, po druháku nějakou stáž dělá, takže jsou stáže vcelku častým tématem hovoru. I když ne každý má v plánu přímo vědeckou stáž. Někteří moji spolužáci jdou přes léto dobrovolničit nebo třeba pracovat do banky. Vcelku to dává smysl, pokud později uvažují o podobné práci. Věřím, že pokud je to možné, měli bychom si vyzkoušet, do čeho se vlastně pouštíme. Proto jsem byla už na střední škole nadšená z možnosti práce v akademii věd, protože biologie ve škole nebo na přírodovědných soustředěních je něco úplně jiného než opravdový výzkum. Letní stáž většinou zabere kolem 4-10 týdnů.

Já jsem se hlásila na několik stáží a je úžasný pocit mít léto konečně vyřešené. Dostala jsem se na projekt, který mě na léto nejvíc lákal – do universitního týmu na soutěž iGEM. Je pořádaná v Americe a týmy jsou složené z až 10-ti studentů, z nichž v Cambridge zhruba polovina jsou biologové a zbytek fyzici, inženýři a informatici. Společně během 10-ti týdnů v létě vytváří projekt v oboru syntetická biologie. V podstatě je to modifikování a kombinování biologických systémů a molekulárních částí za účelem vytvoření něčeho užitečného. Tohle odvětví mě moc láká, protože se tak dají skvěle využít výsledky primárního výzkumu k vytvoření něčeho obecně užitečného pro lidstvo související třeba s biopalivy, odstraněním škodlivin v přírodě nebo diagnózou nemocí.

Abych se ale vrátila k doktorátu, kromě letní stáže je samozřejmě důležité mít dobré výsledky ve zkouškách. Je zvláštní, jak se v Česku známky jak na střední, tak na vysoké škole sice udělují, ale hrají relativně malou roli v rozhodování o budoucnosti studenta. Možná proto, že jsou velmi těžko porovnatelné. Tady jsou známky opravdu důležité, i když přirozeně nereflektují přesně všechny schopnosti studenta. Biologie je známkovaná hlavně na základě vědeckých esejí, se kterými někteří válčí méně, někteří více (jako pro mezinárodního studenta jsou pro mě poměrně výzvou). Zvláštní také je, že známkování je relativní. Například přibližně 25% nejlepších studentů z ročníku dostane jedničku (což je nad 70% úspěšnosti). Nevím, jestli je to nejšťastnější způsob hodnocení. Ale asi když jsou na to při přijímání na doktorát nebo do zaměstnání připravení, dá jim to také cennou informaci o schopnostech studenta, i když jinou než klasické známkování.  

Na každou zkoušku je tu jen jeden termín, což může způsobit problémy, když na zkoušky onemocníte, jako se mi stalo minulý rok. Prostě je stejně musíte napsat ve standardním termínu, pokud jste toho schopní. Zkoušky samotné jsou přesným opakem velmi osobního přístupu během celého zbytku studia, protože musí být co nejvíce srovnatelné, otázky stejné pro všechny a musí být zabráněno podvodům nebo znevýhodnění, třeba kvůli nepředvídatelnosti zkoušky.

Obecně jsem si už na začátku studia všimla zajímavého fenoménu. V Česku mi přijde obecně mnohem nižší informovanost o možnostech a o tom, jak jich správně využít. Prvotní z nich je už vůbec studium v zahraničí – mnoho studentů o něm vážněji vůbec neuvažuje. Ale stejně tak mám pocit, že na české universitě, kde jsem také moc chtěla studovat, to funguje podobně. Jaké předměty si vybrat, kterou zkoušku jak složit, jak si domluvit téma bakalářské práce a u jakého školitele ji dělat, jak někam vycestovat na výměnu a jak se správně na tyto programy přihlásit – mnoho těchto věcí se šíří spíš mezi studenty a nedostane se oficiálně ke všem. Ne že by se to tady nedělo vůbec, ale zdá se mi, že si mnohem víc dají záležet na tom, abychom se ve škole rychle rozkoukali, věděli, co se po nás chce a na co se můžeme přihlásit, aby schopní lidé nebyli znevýhodnění neznalostí špatně přehledného systému nebo těch správných lidí. Myslím, že to je něco, co by se doma mohlo trochu zlepšit, a v Británii vlastně také. Samozřejmě je to složitější, když lidé, kterým systém založený na známostech vyhovuje, jsou často u moci, zejména v politice, pravděpodobně i v mnoha zaměstnáních.