Vysokoškolské vzdělání jsem zakončil s vyznamenáním

Ještě jednou koukám na své poznámky a vím, že vím. Pak se podívám na jednotlivé otázky a nevím, jestli vím. V hlavě zmatek. Alespoň v jednom mám ale jasno – které otázky bych si rád vylosoval a u kterých raději omdlím dříve, než se do mě pustí komise. S uměním (postmoderna, renesance...) a fyzikou (rozklad obrazu, šíření zvuku...) se moc nekamarádím. Ale teď už je to jedno. Hlavně zbytečně nepanikařit. Však on se svět nezboří, kdybych se dočkal až v září.

Další horký den a jízda v tmavém obleku přeplněným městským autobusem. Jsem vůbec v MHD, nevstoupil jsem omylem do sauny? Třeba konečně vypotím alespoň polovinu toho, co jsem za necelých šest let v Praze přibral. A jsem tu – Univerzita Jana Amose Komenského, budova C, místnost 201. Veškeré chmurné myšlenky jsou zadupány do země odzbrojujícím úsměvem mých pohledných spolužaček. Jména členů komise vypsaná na dveřích učebny nám dávají naději v lepší zítřky. Já se těším zejména z přítomnosti oponentky mé diplomové práce, která (stejně jako vedoucí DP) odborný text vychválila a ohodnotila ho jedničkou.

Diplomová práce zaujala vedoucího, oponentku i komisi

Slavnostní zahájení a jdeme na to! Vejdeme jako bakaláři; vrátíme se jako magistři? Jsem pátý v pořadí. Napětí se stupňuje. „Poprosím pana Bergera, vezměte si studentskou kartičku a pojďte za mnou,“ hlásí asistentka. Ve mně byste  v tu chvíli krve nedořezali. Stojím nad třemi studijními okruhy a přemýšlím. Mám losovat levačkou, nebo pravačkou? Oběma rukama najednou sahám po třech kartičkách s čísly otázek a usedám na „potítko“. Naštěstí jsem všechnu sůl vypotil už v autobuse, takže teď zbývá jen dostat ze sebe nějaké ty znalosti. Národní žurnalistika v období Národního obrození. Tohle téma si pamatuji moc dobře, patří totiž k těm nechtěným. Rozhlasový pořad – hurá, tomu rozumím! A do třetice…Specifika mediální výchovy. To by šlo.

Rozhlasový pořad je formálně a obsahově ucelený… Udrží Sigma všechny hráče pro nadcházející sezónu, nebo zase rozprodá tým a bude bojovat o záchranu? Plšek je borec, toho nesmíme ztratit. Ty ňoumo…soustřeď se! Jsi u státnic, ne na fotbale. Copak je to asi venku za ptáka, co tak krásně zpívá? Mmm, tady voní ty řízečky. Potítko hned vedle občerstvení, to je nebezpečný. Teď se nedívají, mohl bych si nacpatkapsy větrníkama, klobáskama…jé, hele – šneci. Ty se chci taky naučit péct. Tak fajn, vážně už bych se měl připravovat, za chvíli jsem na řadě. Konec srandy, tady jde do tuhého.

Začínáme obhajobou diplomové práce. Komise ji rovněž chválí a zajímá se, proč jsem si vybral téma Příprava dětí v dětských domovech na konec ústavní výchovy. Je to snadné, protože jsem si sám dětským domovem prošel a vím, že ta příprava na reálný život je mizerná. O svém spojení s DD Olomouc hovořím již v minulém čase, protože koncem května jsem dosáhl 26 let a zařízení jsem musel opustit. Domácí přípravu jsem nezanedbal, a tak poctivě odpovídám na všechny dotazy. Tohle nemůže dopadnout špatně. Následně se pouštíme do zkoušení. Minuty ubíhají a já čím dál více cítím, že jsem nezklamal. Tréma je znát, ale zkoušející pro to mají pochopení. Konec, odcházím na chodbu a nervózně očekávám výsledky. To klapne! Ale co když ne? Dost jsem toho věděl. Ale taky jsem občas zaváhal, museli mi pomáhat. No tak, tohle se nedá vydržet, urychlete to!

Z dětského domova jsem odešel 9 dní před státnicemi

Zpátky do místnosti se přesunujeme ve větším počtu. Co to znamená? My všichni jsme to dali, nebo jsme právě ti, kteří neuspěli? Bolí mě hlava, jsem unavený, je mi horko, ale zároveň mám mrazení v zádech. Upřeně hledíme do kamenných tváří profesorů. Co se má stát, stane se. Z úst vedoucího katedry zazní hromadná gratulace. Nemůžu tomu uvěřit, stal se ze mě magistr! Emoce nedávám najevo, ale chce se mi smát, skákat, brečet, řvát, tancovat…a hlavně jíst. Tohle dlouho nic netrumfne, myslel jsem si, ale o pár vteřin později jsem byl vyveden z omylu. Nejenže jsem zvládl státnice, já dokonce získal vyznamenání. Ehm, cože? Jestli se teď probudím a zjistím, že to všechno byl jenom sen, tak za sebe neručím.

Sen to nebyl. 7. června 2018 jsem dosáhl vysokoškolského vzdělání a získal titul Mgr. Úleva, zadostiučinění a splacený dluh nadaci, která mě finančně podporovala už od nástupu na Gymnázium Open Gate. A také dětskému domovu, který při mně stál třináct let. Vyvrcholení přišlo o devět dní později, než bych si přál, ale to nevadí. Tento životní úspěch je můj jen z jedné třetiny, zbytek patří DD Olomouc a The Kellner Family Foundation. Díky za všechno!

Na toto se opravdu dobře dívá

A co dál? Rozhodl jsem se opustit Prahu, vrátit se do své rodné obce Senice na Hané a hledat práci v oblasti médií na Olomoucku. Něco už je rozjednáno, ale to si zatím ještě nechám pro sebe, abych cokoliv nezakřikl. Snad to vyjde. Po dvaceti letech ve školní lavici bude zaměstnání příjemnou změnou.

Všem studentům přeji co nejlepší výsledky, pohodové prázdniny a krásné léto, které de facto začalo už v dubnu.
Mgr. František Berger 

V srpnu se dočkám svých druhých promocí