Vyplatí se to?

O dva měsíce později jsem si začal plně uvědomovat, co mne vlastně za měsíc čeká – cesta do jiného prostředí, jiná kultura, naprosto nové zážitky; přesto jsem si stále nedokázal představit, že se mi opravdu něco takového povedlo a mohu v zahraničí studovat. Realita mne začala dohánět po schůzce s Nadací The Kellner Family Foundation, která mne ve studiu laskavě podporuje už od Open Gate, a bez níž bych se takto daleko nedostal. „Bude všechna ta práce nutná k přijetí do zahraničí zužitkována?,“ přemítal jsem.

Týden před cestou na mne plně dolehlo emoční napětí v rodině – přece jenom, při studiu na Open Gate jsem byl jen kousek od domova: kdyby se cokoliv stalo, za několik hodin byl člověk doma; Glasgow je ale o poznání dále, navíc jsem v Londýně přestupoval na jiný spoj. Odjezd z Prahy byl zvláštní – „Už zítra budu v Anglii, a zítra večer ve Skotsku,“ říkal jsem si v duchu. Jakkoliv byl tento pocit surreálný, uběhlo skoro dvacet hodin a ocitl jsem se v centru Londýna. Snídaně a čekání na další spoj se neobešlo bez mandatorního zaslání zprávy „Jsem v Londýně, dojeli jsme v pořádku“. Cesta do Glasgow byla o poznání zajímavější: byl to především výhled na krajinu, který mne uchvátil: skotské kopce rýsující se na obzoru ve světle zapadajícho slunce jsou neskutečné. Večer jsem již stál na prahu autobusového nádraží v Glasgow a za krátkou chvíli jsem se ocitl před hlavní budovou Murano Street Village. Velmi přívětivý vrátný mi dal klíče, základní instrukce kudy kam, a za pár minut jsem seděl na posteli ve svém pokoji. Tak začala nová etapa života, pomyslel jsem si.

Kvůli zařizování a orientaci v novém prostředí jsem přijel o týden dříve, a mohl jsem se tak zůčastnit komentované prohlídky Univerzity a následně centra Glasgow. První z mnoha interakcí s mezinárodními studenty se udála na večerním ceilidh, což je večer se zábavou „ve skotském stylu“. A i když se k tomu na začázku mnoho studentů nemělo, na konci jsme všichni tancovali tradiční skotské tance a nesmírně se bavili – o to větší zábava byla to, že většina z nás tance tohoto typu netančila; proto nebyla nouze o náhodné srážky a přešlapy, které vyústili v seznámení se s danou osobou/skupinou. Následný Freshers‘ week uběhlo mnohem rychleji, a začalo vyučování.

Styl vyučování na anglických univerzitách mi na první pohled přišel velmi chaotický a nevěděl jsem, co mám očekávat; po několika týdnech jsem si natolik zvykl, že bych momentální režim za nic nevyměnil: mix přednášek, laboratoří a tutoriálů do sebe výtečně zapadá. Každodenní režim tak sestává s minimálně jedné cesty na univerzitu a minimálně dvou přednášek. Jako student počítačových věd a business/managementu mám na rozvrhu o poznání více hodin než např. studenti literatury; o to méně práce musím udělat ve svém volném čase, a není se co divit: základy programování, počítačové systémy či matematika neposkytují základ pro psaní plodných esejí, zato business/management má už pro první semestr požadavek ve stylu velké eseje za 40% celkové známky. IB mne naštěstí částečně připravilo, ovšem nutnost číst akademické články a číst zdroje z archivů knihovny mne poněkud překvapila.

Život v Glasgow je velmi klidný – na každém rohu nevidím skotský kilt či rezavé vousy, často prší a auta jezdí na špatné straně: takto by se daly shrnout základní poznatky o Skotsku. Očekával jsem možná až moc velký kulturní šok, ale ten se nějak vytratil. Místo toho jsem si rychle zvykl na místní styl života. Čedar a sušenky jsou kapitolou samy o sobě, výběr je tu nepřeberný a člověk je okamžitě zhýčkán Custard Creams či Bourbons. Jedna z mála věcí, které jsou zvláštní zakázanou nutností, je přechod silnice. Chodci tu nemají přednost, ale na druhou stranu se semafory na přechodech spouští jen ve chvíli, kdy žádné auto nemůže zkřížit cestu chodci. Mohli byste si myslet, že je to výtečná věc – problémem je, že pauzy mezi zelenými světly jsou často velmi dlouhé, a tak skotové často přebíhají silnici. Ani tady nemá nikdo čas čekat dvě minuty na to, až bude moct přejít jednu z několika silnic na jeho trase.

Lidé jsou nesmírně přívětiví, což může být vysvětleno špatným počasím – někde se musí neustálé přeháňky vyvážit, a to se často projeví v lidech (a ve výběru čaje, sušenek, a obecně všeho, co je teplé a umožní člověku zůstat doma a vyhnout se tak počasí, které člověku zkazí náladu). Zaznamenal jsem např. zvýšenou míru užívání slova „sorry“  nebo „thanks“, popř. oblíbené „cheers“. I na kolejích, kde sdílím byt s dalšími třemi lidmi (Italem, Rumunkou a Španělkou) vládne přátelská atmosféra, přesto se se spolubydlícími moc nevídám – rozvrhy jsou udělané tak, že se často setkáme až večer, nebo se často mineme.

Poslední dva měsíce života v Glasgow pro mne tak byly plné poznatků, nepatrných kulturních změn, změny stran na silnici, výběru sušenek, ochutnávání čedaru, a poznávání města. Předměty a jejich obsah se zdají být čím dál tím zajímavější, přičemž se intenzita materiálu nenápadně zvyšuje. A odpověď na otázku na začátku: ano, vyplatilo se to.