Vrcholek

A jako dítě, které z okna jedoucího auta pozoruje ubíhající krajinu, se ptám: za jak dlouho tam budeme? A jak rychle potřebujeme jet, abychom se přehoupli přes ony kopce na horizontu? A kam to vlastně jedeme? Momentálně jsem přímo v té chvíli, kdy před sebou nevidím nic než kopce a sám sebe se ptám, zda jsem dostatečně rychlý na to, abych je překonal. Mám dostatek benzínu? Vydrží motor? Udrží mne pneumatiky na silnici? Jaké je nahoře počasí? Vše se snad včas ukáže.

Jak cestu zefektivnit, a možná i zpříjemnit? Pár minut odseknout odněkud a přidat je zas někam jinam. Spánek? Je opravdu potřeba? Čas se stal jen komoditou a zároveň médiem, kterým proudí všechna práce a zhola nic ve stejném dechu. Otevřeme kalendář! Všechno musí dovnitř, poznámky, události, připomínky, a všechno srovnáme bez časových konfliktů, všechno rozkouskujeme a znovu složíme jako obrovské puzzle. Bude konečný obrázek dávat smysl? Snad ano. Patří tento dílek sem? Snad ano. Vylepší zrovna tenhle dílek kvalitu celé skládanky? Snad ano.

Ale co když dílek nepasuje, co když se měl do změti ostatních přidat mnohem dříve, co když zkrátka narazíme na překážku jindy a jinde, než jsme sami očekávali? Na to se dá odpovědět jednoduše … anebo ne? Riskovat a zkusit napoprvé, schovat se, utéct, anebo pomalu a nejistě pokračovat přes horu neúspěchů; ani jeden z přístupů není univerzální, žádný z nich není teorie všeho, každý má svoje místo a uplatnění. Nepředvídané události, chyby, přešlapy, neúspěchy – ať bude puzzle jakkoliv lehké, alespoň na jeden problém se narazí.

Ale počkat, počkat! Vzali jsme si správnou krabici, skládáme to puzzle, které jsme chtěli? Nebylo by lepší zrovna tohle zničit, zakopat, předstírat, že neexistovalo, a těšit se na jinou krabici plnou zábavy? Kdepak. Sice dnešní puzzle nemusí být nejzábavnější anebo nejtěžší, ale přesto plní svojí funkci: copak se dá složit puzzle o miliónech dílků předtím, než se člověk vůbec naučí rozeznat rozdíly v dílcích a složit miniaturní puzzle? A měli bychom si dnešní skládanku nějak zapamatovat, anebo na ní postupně zapomenout? Co když zrovna toto puzzle je dílkem v nějaké jiné skládance, co když jenom nevíme, že má někam pasovat – co když jsme se ještě nenaučili rozeznat rozdíly ve větších dílcích?

Vraťme se nyní na naši cestu, kterou dláždí veškeré skládanky, které jsme doposud vyřešili. Kam budeme auto směřovat? Potřebuje o něco více stlačit plynový pedál, anebo lehce pohnout s volantem doleva? A podařilo se vůbec někomu někdy přejet zrovna tento kopec? A co když se za kopcem rozléhají jen nekonečné prázdné pláně, co potom? Nezbývá tedy nic jiného než si raději užívat cestu namísto toho, abychom se těšili na možná zdrcující vrcholek kopce. Ano, povrch silnice je sice o poznání hrbolatější a neutichající vítr si s autem pohrává jako s papírovým drakem, nadšení z dobrodružství však neutichá ani přes opakované nepříjemnosti.

Plnou parou vpřed.