Když procházíme historickým městem, běžně se setkáváme s prací uměleckých štukatérů, kovářů nebo pozlacovačů, když si doma pustíme film, můžeme obdivovat práci vlásenkářů a maskérů. Všechna tato umělecká řemesla se vyučují na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze. „Základem výuky je dobrý pedagog. Mistr musí být pro studenty vzorem, ke kterému vzhlížejí,“ říká ředitel školy, historik a bohemista Radek Coufal.
17. 03. 2023
5 minut čtení
V 90. letech byla tato umělecká řemesla hodně upozaděna, ale v poslední dekádě se setkáváme s velkým zájmem o šikovné ruce a tradici. Starší kolegové totiž teď odcházejí z praxe a chtějí řemeslo někomu předat. Poctivá ruční práce je dnes opět ceněná.
Uplatní se v soukromých firmám nebo pracují v muzeích, restaurují kláštery, zámky či jiné historické budovy. Nedávno se třeba v Praze restaurovaly sochy Palackého nebo Jana Žižky a na tom se podíleli i naši absolventi. Náš obor umělecký štukatér je jediný ve střední Evropě, takže naši absolventi nejen že pomáhají zachraňovat památky a tím i českou tradici, ale jezdí pracovat i do Německa nebo do Itálie.
Starožitníci mohou dále jít studovat například dějiny umění, mohou působit jako kasteláni nebo být aktivní v památkové péči. Umělecký sklenář zase opravuje vitráže třeba v kostele. Vlásenkářky najdou uplatnění ve Státní opeře, v televizi, v divadle nebo u filmu. Pokud je někdo šikovný, vždy si najde práci. Absolventi si mohou založit i vlastní dílnu, ale to je trochu delší cesta – po vyučení pracují jako tovaryši a pak mistři. Po letech praxe je také finančně náročné pořízení vybavení do vlastní dílny.
Radek Coufal, ředitel Střední odborné školy uměleckořemeslné v Praze
Naši studenti mají odborné předměty o technologiích a materiálech a také dějiny umění, aby například věděli, jak vypadal barokní šperk. Všechny obory se tak nějak prolínají – třeba i vlásenkářky musejí umět vymodelovat ze sádry hlavu, kterou později potřebují jako pomůcku. K řemeslu ale také dnes patří umět si udělat nebo alespoň navrhnout vlastní webovou stránku, umět si vypočítat hodinovou sazbu za svou práci nebo se orientovat v propagaci, aby se řemeslník uměl „prodat“.
Máme ve škole praktické dílny, ve kterých vyučují naši mistři nebo lidé z praxe. Jinak například starožitníci chodí do muzeí a galerií, truhláři, pozlačovači nebo štukatéři absolvují praxe v soukromých firmách, aby viděli, jak to vypadá v realitě. Proto je pro nás klíčové udržovat dobré kontakty do firem. Někteří majitelé jsou dokonce i naši absolventi.
Každý rok také vysíláme žáky do zahraničí, přes program Erasmus+ máme kontakty například ve Velké Británii nebo v Irsku. Naši studenti stráví 1-3 měsíce v tamních dílnách, zlepšují se v jazyce. V uplynulých dvou letech vyjelo třicet žáků.
Umělecký kovář se na začátku učí kovat hřebíky, později třeba zvonky. Ve druhém ročníku už umí vykovat růži nebo hada. Závěrečná práce není jen o řemeslu, je komplexní. Žák musí vymyslet projekt, vyhotovit výtvarné i technické výkresy, připravit dokumentaci, ve které je třeba i historie toho objektu. Nutné je připravit i cenový rozpočet, detailní kresby či fotodokumentaci. Druhou částí je společná práce, kdy si žáci sami musejí vyrobit nástroje, se kterými budou kovat a pak vyrábějí například mříže, zvoničku nebo krbové nářadí.
S uměleckým kovářem souvisí i umělecký pasíř, ten se ale věnuje přesnější a ozdobnější práci. Ale musí se naopak naučit i základy zapojování elektřiny, protože některé výrobky mohou být napojené třeba na světlo.
Často si to řemeslo mladí lidé přinášejí už z rodiny, je to rodinná tradice třeba už po několik generací. Nebo se jedná o úzkoprofilové lidi, kteří přesně vědí, co chtějí. Často jim jde výtvarka, někdy pracují ve své dílně na chalupě nebo je k práci s rukama vedou rodiče.
I když se na naší škole platí školné, tak mohou žáci získat stipendium. To pro mladé lidi s komplikovaným rodinným zázemím poskytuje Nadace The Kellner Family Foundation. Většinou se jedná o žáky s tíživou sociální situací, s rodiči samoživiteli, když si žáci musejí na školné sami vydělávat brigádami, pokud mají nezaměstnané rodiče nebo třeba pokud se v rodině objevila vážná nemoc, která komplikuje její finanční situaci. Od roku 2020 získalo stipendium už 65 žáků, a to z téměř všech našich oborů.
Pamatuji si na jednoho primáře kardiologie, který se vyučil v rekvalifikačním studiu zlatníkem, protože to byl jeho koníček. Nebo na jednoho Australana, který toužil umět umělecké kovářství. Takže ano, máme tu i profesionály, kteří touží po uměleckořemeslném vzdělání a docházejí k nám o víkendech na rekvalifikační studium. Celkově jsou naši žáci asi ze šedesáti procent absolventi základní školy a ze čtyřiceti procent absolventi nějaké jiné střední školy, kteří se o řemeslo zajímají. Co se týče čísel, tak máme celkem 260 žáků v denním a dalších 60 v dálkovém studiu.
Mým cílem je, aby se žáci u nás cítili dobře a vzpomínali na školu s láskou. Učitel i mistr jim musí být vzorem, ke kterému vzhlížejí. Někteří mistři mají výstavy svých vlastních prací, a to žáky motivuje, protože vidí, že něco dokázal. Snažím se proto cíleně sestavit takový pedagogický sbor, který je přátelský, odborně kvalifikovaný a také komunikativní. Průměrný věk učitelů je u nás čtyřicet let, učí u nás studenti z vysoké školy. Když někdo učí třeba občanskou výchovu, tak je důležité, aby dokázal žáky pro předmět nadchnout a motivovat. Aktuálně mám mimochodem vyhlídnuté tři žáky, které jsem oslovil, zda by u nás chtěli zůstat jako budoucí mistři.
2024 © THE KELLNER FAMILY FOUNDATION