Univerzitní život a mýtus o špatném počasí

Nicméně tři měsíce nakonec utekly a najednou byl čas nasednout na letadlo směrem Edinburgh. Ovšem předtím než jsem mohla vůbec odjet na letiště, jsem však musela absolvovat jednu z věcí umístěnou vysoko na mém žebříku neoblíbených věcí – balení. Člověk by si myslel, že 31kg je víc než dost, dokud se nesnaží přestěhovat svůj život. I já jsem se musela smířit s tím, že se mi všechny mé oblíbené polštářky nevejdou do kufru a že na braní víc než jedné knížky můžu taky zapomenout. Když jsem se konečně vzdala aspoň poloviny svých věcí, byl čas vstát ve čtyři hodiny ráno a vydat se na cestu do Prahy. Vzhledem k tomu, že jsme se na University of Edinburgh dostali tři z mého ročníku, jsem neletěla sama, což přišlo vhod při našem přestupu v německém Kolíně, kde místo plánovaných tří hodin na letišti jsme jich tam strávili zhruba pět.

Naše zpoždění by nebylo žádný problém, kdybychom poté, co přiletíme do Edinburghu, nemuseli jít na hon za peřinami, polštářem a aspoň trochou jídla, abychom přežili do dalšího dne. Zvolili jsme si totiž self-catered kolej, což znamená, že se budeme muset starat o nakupování potravin a vaření sami. Na naše koleje jsme úspěšně dorazili okolo půl šesté odpoledne, přičemž obchod, do kterého jsme potřebovali zavítat, zavíral v šest. Měli jsme tedy půl hodiny na to, abychom se zorientovali v naprosto neznámém prostředí a nakoupili několik nutností, abychom aspoň měli v čem spát. Později jsme se dozvěděli, že jsme vůbec spěchat nemuseli, protože člověk je schopný spát na složeném oblečení a pod bundou i několik dní, jak bylo otestováno třetím z nás, naším kamarádem, který přiletěl o den později.

Po ubytovacím víkendu přišel takzvaný Welcome Week, na který se těší snad každý prvák. Už od června jsem měla stáhnutou univerzitní aplikaci se všemi akcemi, na které jsem chtěla jít, mezi které patřilo oficiální uvítání nových studentů, chutnání sýrů, zkoušky zhruba tří univerzitních sborů nebo návštěva všech edinburských barů, které čepují české pivo. Bohužel jsem velmi brzo zjistila, že balancovat spánek, tři jídla denně a všechny akce je zcela nemožné. Zvláště pak když ke konci týdne dostanete tzv. freshers‘ flu, které se nevyhne žádný člověk během prvního měsíce na univerzitě. Nicméně tato chřipka nemá nic do ničení s „britským počasím“, před kterým mě všichni varovali. Za celé první dva měsíce, co jsem ve Skotsku strávila, bych mohla spočítat dny, kdy tu pršelo, na prstech jedné ruky. Myslím, že si to nechceme přiznat, ale špatné a deštivé počasí v Británii (aspoň tedy v Edinburghu) je pouhý mýtus. Jediným záporem edinburského klimatu je, že již od tří hodin odpoledne se začíná stmívat, a to může být vážný problém, když si tmu asociujete se spánkem, nikoliv prací.

I přes brzké stmívání a ospalost se mi však podařilo úspěšně odevzdat všechny eseje zadané na tento semestr, které tvoří 40 % každého z mých předmětů. Mým momentálním úkolem je teď příprava na zkoušky, které budou tvořit zbývajících 60 % mých závěrečných známek. Učení však není jedinou důležitou částí univerzitního života. Studenti mají na výběr z mnoha aktivit a spolků, ke kterým se mohou přidat. Já jsem se stala součástí BLOGS, což je spolek LGBTQ+ studentů, se kterým se scházíme minimálně jednou týdně. Jedná se jak o zábavné večery, tak o schůzky, ve kterých se řeší, co univerzita může udělat, aby byla více otevřená jedincům v této komunitě. Další mnou zvolenou aktivitou je jeden z univerzitních sborů, se kterým jsem právě minulý týden absolvovala svůj první koncert v Edinburghu.

Tímto bych zakončila svůj sáhodlouhý popis, jelikož mě volá právě sborová zkouška. V příštím příspěvku snad budu mít šanci mluvit více o akademické stránce mého univerzitního života a kráse Edinburghu a jeho okolí, prozatím však na viděnou!