Typický den

5:53 – Vstávám, sama od sebe. Mé tělo si navyklo na ranní dávku sportu, takže zhruba třikrát do týdne vybíhám směr Petřínská rozhledna. Poté rychlá sprcha a snídaně, při níž se snažím zopakovat základy farmakologie – takže muscarine, carbachol, atropin a rychle běžím na metro.
8:00 – první přednáška – Imunologie: Vývoj B a T lymfocytů
9:45 – seminář – Imunologie: Regulace Imunitního systému
11:30 – cvičení – Histologie: Morfologie lymfatické tkáně
13:00 – půlhodinová pauza na oběd, připravila jsem si oběd doma ,takže spěchám k mikrovlnce do 6. patra. Fronta studentů s krabičkami v rukách, na to nemám čas, takže jídlo se odkládá na později. Celkem unavená spěchám do areálu Vinohradské nemocnice.
13:30 – praktika – První pomoc. Menší odpočinek pro mozek, nyní je potřeba se protáhnout a začít trénovat resuscitaci. Po pěti minutách oživování figuríny mě profesor upozorní, že se dotyčnému opravdu nemusím snažit vypumpovat žaludek. Začínají mě bolet ruce, po deseti minutách marného oživování, mi oznámí, že už můžu přestat – zázračné ruce nemám, umělohmotnou figurínu jsem opravdu neoživila. 
15:00 – opožděný oběd ve školní kantýně se spolužáky, ještě jedno rychlé kafe, při kterém probereme zajímavosti z posledních přednášek a hurá na učení.
15:30 – všichni se odebíráme do knihovny – sedíme vedle sebe, ale každý je tam sám se svými špunty v uších, notebookem a knihami.
17:30 – příjezd domů. Zkontrolování emailů, zpráv a také čas odpovědět na volání a zprávy od rodiny a kamarádů.
18:00 – zopakování dnešní probrané látky.
19:30 – večeře, při níž tupě zírám do učebnice histologie. Snažím se vidět rozdíl mezi preparáty tenkého a tlustého střeva. Marně.
20:00 – učení, většinou do 23:00, když se poštěstí a stále dokáži vnímat ,tak do půlnoci.
00:00- spánek

Není to zas tak hrozné, jak se může na první pohled zdát. Samozřejmě není možné jenom studovat, klíčem k úspěchu je i odpočinek. K  tomu mi sloužily víkendy strávené na Vysočině, rodina, kamarádi a běhání.

Za poslední půl rok jsem poprvé posloužila jako pokusný králík (trénování injekcí).

Poprvé jsem opouštěla školu těsně před půlnocí a trávila soboty ve školní učebně.

Poprvé jsem navštívila nemocnici v roli zdravotnického personálu. Poprvé jsem píchala injekce.

Poprvé jsem běžela závod – krosový běh na 6 km. Poprvé jsem si stoupla na stupínky vítězů – skončila jsem třetí v ženské kategorii.

Byl to úspěšný školní rok. Pokud bych měla dát jednu radu budoucím studentům medicíny: učte se od první chvíle na fakultě. Pokud po měsíci zjistíte, že se při učení trápíte, tak přestupte na jinou školu. Na medicíně není nikdo, kdo by se nemusel učit. Na druhou stranu, pokud se s učením a životem studenta medicíny sžijete, čekají Vás skvělé okamžiky. Abych nezapomněla, počítejte s určitými deformacemi z učení: každý týden si objevíte jednu novou chorobu a nezáleží na tom, zda se vyskytuje pouze u Aškenazyů, nebo že zatím byla popsána jen na dvou případech.  Dále je v celku normální, že když se Vám medik z vyššího ročníku dlouze podívá na ruku a pohladí Vás, vyděšeně si začnete zkoumat ruku se slovy: „Nějaké anomálie?“.