Tomáš Blumenstein: Plýtvání nerostnou surovinou jménem IQ

Každá matka má pocit, že přivedla na svět minimálně druhého Einsteina. Jak se pozná, že má dítě skutečný talent?

Možná se budete divit, ale mám za ta léta v terénu spíše opačnou zkušenost – rodiče většinou o svých potomcích dost pochybují. Jedinou výjimkou je v tomto ohledu Praha. Tam je víra v genialitu vlastních dětí hodně rozšířená. K vaší otázce – žádné univerzální projevy nadání neexistují. V tom nejnižším věku však bývá častým ukazatelem menší potřeba spánku. Talentované děti samozřejmě také bývají velmi zvídavé, neustále se vyptávají, nespokojí se s jednoduchou odpovědí. Říká se, že zatímco bystré dítě umí odpovědět na dotaz, to nadané vám naopak bude klást otázky.

Není snad neustálé „A proč?“ vlastní všem dětem?

To sice ano, ale ty mimořádně nadané zasypávají svými dotazy okolí ve zvýšené míře. Mimochodem, když člověk nezná všechny odpovědi, je dobré to včas přiznat a už v raném věku dítě naučit, že si je spolu můžeme někde vyhledat. Není to ostuda pro rodiče ani pro učitele. Talentovaní také mívají jiný výběr hraček. Ze statistik vychází i to, že mívají tendenci organizovat lidi. Neznamená to ale, že když váš potomek není malý diktátor, nemá talent a naopak. Zajímavé je, že úspěšní manažeři se obvykle z mimořádně nadaných nerekrutují. Na takových pozicích je totiž potřeba empa tie a ta těm hodně talentovaným mnohdy chybí. I ve školním kolektivu mívají problém pochopit, jak je možné, že jejich spolužáci něčemu nerozumějí. Stejně tak ale běžné děti nechápou chování nadaného. Jenže ty jsou ve třídě ve většině, takže sociálně vyloučené a osamocené se zpravidla cítí děti nadané.

Umějí také brzy mluvit a číst?

Mají potenciál se to naučit dříve. Čtení většinou ovládají ještě před nástupem do školy, nejde však o rozhodující symptom nadání. To téma je celkově složitější. Když se řekne nadané dítě, každý si představí takové, jemuž v typologii říkáme úspěšný nadaný. Tento typ je zvídavý, ale zároveň poměrně konformní, chce se zavděčit rodičům a učiteli, vše mu jde, má velkou slovní zásobu, nadání je na něm relativně vidět. Vedle toho ovšem existuje dalších pět typů. Například takzvaní skrytí nadaní. Často jde o holčičky pocházející z prostředí, kde se od nich talent neočekává. Prožívají vnitřní střet – úspěch ve škole vnímají jako zradu své sociální skupiny. Dále jsou to kreativní nadaní, samostatně se učící nadaní, ale i antisociální nadaní, kteří se nechtějí zavděčit nikomu a nejvíce je baví, když rozčílí učitele. A existují i děti s mimořádnými schopnostmi, trpící současně nějakým handicapem, jako jsou autismus, Aspergerův syndrom, dyslexie a další. Tomu se říká dvojí výjimečnost. Kvůli dyslexii na tom mohou být mizerně ve verbální rovině, ačkoli v té logické jsou skvělí. Jen to nezjistíte hned.

Liší se nějak mozek nadaného a běžného dítěte? Třeba velikostí?

Mozek talentovaného není větší ani těžší, jak si spousta lidí myslí. Synaptická aktivita je u něho ale podstatně intenzivnější a hlavně rychlejší. Proto takové dítě zpracuje věci rychleji. Má to však i negativní souvislost – jeho nervová soustava reaguje pružněji na všechny vzruchy, a to i v emotivní rovině. Bývá tak senzitivnější na hluk a jiné vnější podněty. Když mu přijde něco nespravedlivé, může se stát, že vybouchne a rozhází penál po třídě. Nedokáže to v sobě utlumit. Učitel ho pak má za spratka, který hází pastelkami. Netuší, že za to může rozdílná neurologie.

Má mimořádný talent i jiné odvrácené stránky?

Nadaní také bývají obrovsky sebekritičtí. Těžko se smiřují s tím, když jim něco nejde, vadí jim, že to ne umějí dokonale. Jejich přílišná hloubavost rovněž nezřídka vede k tomu, že se i v dětském věku extrémně trápí kvůli celospolečenským problémům, jako je například terorismus. Vzpomínám si na případ jednoho chlapce – útoky v Paříži a to, že se lidé dokážou takto chovat, ho sžíralo natolik, že spáchal sebevraždu. Známé „blahoslavení chudí duchem“ má zkrátka něco do sebe – lidé, kteří o věcech tolik nepřemýšlejí, bývají šťastnější. Talentované děti jsou také někdy terčem šikany.

Život intelektuála není žádný med.

Ptala jste se na odvrácené stránky. Nadání má samozřejmě i spoustu výhod. Člověk má mnohem širší možnosti a obzory, všechno mu jde snáz. Může studovat a dělat prakticky cokoli. Některé globální studie také tvrdí, že talentovaní bývají celkově o něco zdravější a vydělávají víc peněz. Nejsou ale vyloženě bohatí, finance pro ně nebývají tolik důležité.

V kolika letech se dá výjimečné nadání rozpoznat?

Kvalitní psycholog to dokáže už u dvou- až tříletých dětí. My doporučujeme začít se o to zajímat až v těsném předškolním věku, aby tomu rodič mohl přizpůsobit výběr školy. Proto také Mensa testuje IQ až od pěti let. Náš test není verbální ani matematický, řeší se v něm logické vazby v obrázkových úlohách, žádné znalosti k němu nejsou třeba. Jde vlastně o takový základní, poměrně levný screening – zabere třicet až čtyřicet minut a vyjde to na dvě stě korun.

Jaký výsledek odhalí malého génia?

Mimořádné nadání je definováno hodnotou IQ 130 a více. Tu mají dvě procenta populace. Za nadané se pak považují děti s výsledkem vyšším než 119 a těch je podle statistiky deset procent. V České republice je v každém ročníku sto tisíc dětí, podle tohoto klíče by mezi nimi mělo být deset tisíc nadaných. Osobně nemám ostré číselné hranice rád – výjimečně talentované dítě také může být mimořádně líné a nedosáhne takových výsledků jako jeho kamarád s nižším inteligenčním kvocientem, ale větší pílí.

Je inteligence vrozená, nebo lze hodnotu IQ nějak ovlivnit?

Rodíme se s určitým intelektovým potenciálem, který má své mantinely. Když budeme mozek rozvíjet, můžeme se dostat na své intelektové maximum. Zejména v období do jednoho roku je stimulace mozku obzvlášť důležitá. Rodiče by měli na kojence mluvit, nabízet mu obrázky a podobně, zkrátka dělat vše pro to, aby jen neležel v postýlce bez jakýchkoli podnětů. Jak jednoduše stimulovat dětský mozek, učíme veřejnost a učitele v rámci projektu Mensa NTC pro školky. Je to komplexní program zahrnující různá motorická cvičení, třídění obrázků a podobně. K tomuto tématu jsme také vydali dvě knihy. Každé dítě, s nímž se takto pracuje, se ve svém vrozeném intelektovém intervalu posune dál.

Takže když má někdo, lidově řečeno IQ tykve, stejně to může dotáhnout na Stephena Hawkinga?

To zase ne, o tři pásma výše se nedostanete. I tak je však posun znatelný. Jsou známy případové studie, kdy se děti na hranici retardace díky této stimulaci dostaly na takovou úroveň, že mohly nastoupit do běžné školy. Když se takto pracuje s nadanými, snáz se jejich potenciál odhalí a může se pak dál rozvíjet. A to je základ úspěchu.

Jak tedy nadané dítě vychovávat?

Rodič by potomka neměl příliš vyzvedávat, neustále mu opakovat, že je geniální. Špatně je ale také opačný extrém v podobě věčného zašlapávání. To se bohužel velmi často děje ve školách, kde učitelé naprosto běžně „odměňují“ snahu větami typu: Ty už se nehlas a dej šanci ostatním. Zpočátku nadšený prvňák do Vánoc pochopí, že o jeho odpovědi a aktivitu nikdo nestojí, a rychle přejde do režimu utajeného nadaného. Jede pak v jakémsi útlumu, na podvýkon. Obvykle tím trpí, což vede i k depresím. Někdy se z této letargie děti proberou na střední škole nebo i později, už se však nikdy nedostanou na úroveň, na níž mohly být, kdyby jim škola poskytla podnětné zázemí. Promarní také část života, kdy se člověk učí nejsnáze. Z neurologického hlediska totiž máme ve dvanácti letech už mozek prakticky naformátovaný – v tom věku již existuje devadesát procent mozkových synapsí. A do této doby jsme schopni pojmout nejvíc. Rád to přirovnávám ke sportu – když budete chtít vychovat nového Jágra, v kolika letech by měl začít bruslit?

Ve třech nebo čtyřech?

Přesně tak. Když začne v sedmi, je bez šance, už to nedožene. Sportovní kluby obcházejí školky a vyhledávají talenty, řadu let je pak profilují v tom, v čem jsou dobří. S intelektově nadanými to nikdo nedělá. Přijdou do školy, nerozvíjejí se, jen čekají na ostatní a nudí se. Máme tudíž spoustu vrcholových sportovců, ale ve vědě a dalších odvětvích těch špiček není zdaleka tolik, kolik by být mohlo. Zkrátka nerostnou surovinou jménem nadání se u nás neskutečně plýtvá. Ostatně charakter našeho školství tomu nahrává. Jeho základem je stále frontální výkladová výuka a ta obecně talenty ubíjí. Paní učitelka dětem sice krásně vykládá o Přemyslovcích nebo derivacích, nedá jim však moc prostoru látku pochopit. Taková výuka je připravována pro středové pásmo, učitelé mívají tendenci vést třídní skupinu tak, aby všichni uměli vše stejně. A tím trpí dva krajní extrémy – slabší děti, ale i ty, které by měly na víc. Slabším se pedagogové přirozeně snaží pomoci, naproti tomu věnovat se rovněž těm lepším spousta učitelů neumí. Mnohdy ani nepoznají, že ve třídě takové děti jsou, protože je třeba předchozí ročníky utlumily natolik, že se projevují naprosto běžně. Řada základních škol dokonce tvrdí, že v celém zařízení žádný talent nemají, ačkoli je to statistický nesmysl. Identifikovaných nadaných, o nichž stát ví a pomáhá jejich rozvoji, je proto naprosto mizivé procento.

V zahraničí se k talentům přistupuje jinak?

Například v Německu a Rakousku jsou na tom dost podobně jako my. I tam pořád vládne pruské školství. Jsou ale země, jež se na rozvoj nadaných vysloveně zaměřují, třeba Izrael nebo Singapur. Tamní model ovšem není zrovna přenositelný. Dobrým příkladem by pro nás podle mě mohly být Británie či Finsko, kde se děti zhusta učí ve skupinkách a učitel spíše řídí jejich činnost, než že by jim přednášel. Žák, který je na tom dobře, má možnost postupovat svým tempem a díky tomu se dostane mnohem dál.

Jaké možnosti mají rodiče nadaných dětí u nás? Musejí volit drahé soukromé školy? Nebo snad domácí výuku?

Privátní zařízení nejsou vždy zrovna zárukou lepšího přístupu k talentovaným. Domácí vzdělávání je jednou z cest, ne každý rodič si to ovšem takto může zařídit. Ideálním řešením jsou speciální výběrové třídy na klasických školách. Těch je ale zatím po celé republice jako šafránu, takže to pro rodinu může být organizačně dost náročné. Seznam těchto zařízení je k dohledání na webových stránkách Mensy ČR. Podle kritiků této koncepce jde o segregaci a elitářství, nicméně v našem školství zatím s jiným modelem neumíme pracovat a nadaným výběrové třídy rozhodně prospívají.

Co když takové zařízení není v dosahu?

Rodiče mohou využít alespoň klubů nadaných dětí, jež Mensa zřizuje v řadě měst. Už jich existuje kolem padesátky. I ty jsou pro talenty přínosem. Scházejí se jednou za dva týdny a vždy se věnují nějakému zajímavému tématu. Děti se tak rozvíjejí a zároveň se v tomto kolektivu cítí dobře. Ve vlastní třídě si mnohdy připadají jako podivíni, kdežto na akcích klubu jsou zkrátka mezi svými. Podobný efekt mají i různé pobytové akce, letní kempy či semináře pořádané Mensou.

Dlouhá léta se zabýváte vyhledáváním talentů. Jak to probíhá? Odhadnete dítě na první pohled?

To určitě ne. Většinou se na nás obracejí rodiče s tím, že mají pocit, že jejich potomek vyniká. Někdy nadaného rozpozná učitel nebo psycholog v pedagogicko-psychologické poradně a kontaktuje nás. Velmi dobrým prostředkem k vyhledávání skrytých talentů mezi dětmi od předškolního věku po maturanty je Logická olympiáda, kterou Mensa za podpory Nadace The Kellner Family Foundation a školy Open Gate pořádá už od roku 2008. Tato soutěž slouží jako přirozený screening intelektu. Oproti klasickým oborovým olympiádám děti k účasti nepotřebují prakticky žádné znalosti. Jde o sadu úloh, jež dokážou odhalit jejich vrozený logický potenciál. Apelujeme proto na školy a školky, aby test nechaly napsat klidně celé třídy – registrace je zdarma a začíná v srpnu, domácí nominační kolo probíhá on-line, test trvá půl hodiny a výsledky nejednou překvapí. Loni jsme měli jedenašedesát tisíc účastníků asi z tří tisícovek škol.

Co je podle vás inteligence?

Definic tohoto slova jsou stovky. S nadsázkou se dá říci, že každý psycholog má svou. Mně se líbí ta, která říká, že jde o schopnost v danou chvíli co nejlépe a nejrychleji vyřešit nově vzniklou situaci. Je to vlastně to, co si většina lidí představí pod pojmem zdravý selský rozum. Existují různá schémata členění inteligence, nejčastěji se však dělí na sedm druhů – od matematicko-logické po verbální. Sedmé struktuře se říká G faktor a jde o takový průměr všech ostatních. Právě na něj se zaměřují IQ testy v Mense – je to nejlepší způsob, jak inteligenci shrnout do jednoho čísla.

Stává se, že by člověk vynikal pouze v jediné z těch sedmi složek a v ostatních spadal do naprostého podprůměru?

Jistě. Na druhou stranu představa veřejnosti o tom, že intelektuálovi to sice geniálně myslí v maticích, ale neumí přejít silnici a zatlouct hřebík, je naprosto mylná. Je to takové novinářské klišé v duchu oblíbeného tvrzení: Má sice vysoké IQ, ale jinak je úplně blbej. V Mense, která sdružuje lidi s inteligenčním kvocientem nad 130, jsou lidé všech zaměření a zaměstnání – vědci, akademici, vývojáři i zástupci běžných profesí, jako jsou třeba kuchař nebo pumpař. Žádné ideální uplatnění nadaných neexistuje. Rodičům vždy kladu na srdce, že se jejich potomek nutně nemusí stát zrovna jaderným fyzikem. Má potenciál vybrat si takřka cokoli – ať si tedy hlavně zvolí práci, která ho bude bavit. Jen tak bude spokojený a zároveň prospěšný společnosti.

Existují přece jen profese, jež se pro nadané nehodí?

Říká se, že profesionální řidič by neměl mít příliš vysoké IQ. Jeho práce by ho zcela nevytěžovala a nesoustředil by se pouze na dopravní situaci, což za volantem autobusu plného lidí není zrovna ideální. Kvůli nízké empatii mimořádně nadaným také často nesedí práce s lidmi.

Mění se inteligenční kvocient s věkem?

IQ jako takové ne, v závislosti na věku se ale proměňuje náš intelektový výkon. Mezi sedmnáctým a třicátým rokem je nejvyšší. U malého dítěte je tudíž logicky slabší než u maturanta. Testy IQ jsou však na to kalibrovány – když se necháte testovat v patnácti a pak třeba ve čtyřiceti, výsledek bývá stejný. Obecně je dobré hodnotu svého IQ znát. Člověk se alespoň dozví, jaký má potenciál. A může s tím dál pracovat.

Vám v šestnácti naměřili 168. To není běžné ani v Mense, ne?

Není. Říká se, že IQ nad 150 mají jen dvě promile populace. Není to ovšem má zásluha, mám to po rodičích. Je to, jako kdybyste se chlubila tím, kolik měříte centimetrů. Ten výsledek jsem tehdy nečekal, nikdy jsem o tom předtím nepřemýšlel. Člověka to ale samozřejmě v tu chvíli nenaštve. Nijak zvlášť jsem to však neprožíval a rodiče také ne.

Ani jste to neoslavili zmrzlinovým pohárem?

Neřešili jsme to. Na základě toho výsledku jsem ale mohl vstoupit do Mensy a to mi změnilo život. Dostal jsem se mezi fajn lidi, jezdil s nimi na tábory a podobně. A také jsem tam potkal svou úžasnou ženu. Mensa totiž funguje jako skvělá seznamka. Znám spoustu lidí, kteří si díky ní našli životního partnera.

To zní romanticky. Říkal jste, že se nadané děti ve škole často trápí a nudí. Byl to i váš případ?

Vůbec ne. Z hlediska typologie jsem byl ukázkový příklad úspěšného nadaného, který se chce ve všem zalíbit paní učitelce. Na tu jsem měl ohromné štěstí. Ve třídě jsem navíc měl několik kamarádů, kteří na tom byli obdobně jako já. Nevyrušoval jsem, byl jsem aktivní, jezdil na různé soutěže. Škola mi zkrátka šla a bavila mě, takže na ni stejně jako na celé dětství rád vzpomínám. A to, pravda, u nadaných moc běžné nebývá.

TOMÁŠ BLUMENSTEIN

Pochází z Prostějova z rodiny stavebního projektanta a zemědělské inženýrky. Už od devíti let programoval. „Mým rodným jazykem je Atari Basic,“ vtipkuje. Jako šestnáctiletý vstoupil do Mensy ČR, která sdružuje osoby s IQ nad 130. Vystudoval stavební fakultu na VUT v Brně a dlouho se pak živil jako projektant. Osm let předsedal Mense ČR, v současnosti je jejím místopředsedou. V rámci svých dobrovolnických aktivit pro tuto organizaci se začal zabývat problematikou nadaných dětí. Jejich vyhledávání a rozvoji se věnuje již více než patnáct let. Pořádá pro ně semináře, tábory a metodicky podporuje zakládání klubů nadaných dětí. V roce 2008 spoluzakládal soutěž Logická olympiáda a několik let ji koordinoval. Vede spolek Svět vzdělání, podporující zřizování speciálních tříd na základních školách. V Mense se také seznámil se svou manželkou, mají spolu dceru a syna a žijí v Prostějově. Tomáš Blumenstein má rád cestování, IT hračky a nové technologie.

Autorka | Radka Římanová