Takže Vy chcete studovat ve Skotsku?

Když jsem poprvé navštívila Skotsko v dubnu 2016, pamatuji si, jak unešená jsem byla, a po čtyřech dnech strávených v Edinburghu jsem se rozhodla, že tady chci žít. Byla jsem tehdy v posledních ročníku na Open Gate a popravdě jsem se nemohla dočkat až se z Česka přestěhuji. Měla jsem tehdy velice negativní pohled na všechno české—naši politiku, naši společnost, a nepřála jsem si nic jiného, než Česko opustit a žít v zemi, která by byla bližší mým názorům, postojům a prioritám. Skotsko se zdálo být perfektní volbou.

Dodneška si pamatuji své první dojmy z Edinburghu a jak jsem nechtěla odletět domů. Když nad tím přemýšlím dnes, byly to tři věci, které mě nadchly nejvíce při mé první návštěvě. Zaprvé to byl počet a velikost parků, které jsem objevila. Mezi Meadows, Brunsfield Links, Holyroodským parkem a Princes Street Gardens jsem nikdy nebyla dál než deset minut od kousku přírody, a to přímo v centru města. Zadruhé jsem se zamilovala do místní architektury. Malé uličky Starého Města a celé ulice v podzemí pohřebené pod městem, obrovský hrad stojící na vyhasnuté sopce a majestátní budovy v georgiánském stylu ve mně vyvolaly myšlenky toho, co se zde asi všechno událo a kolik historie tato místa nesou. Nakonec to byla pestrost místních obyvatel, která mě do Edinburghu lákala. Je sice pravda, že v porovnání s ostatními velkými městy jak ve světě tak v Británii, není Edinburgh zrovna známý svou různorodostí, ale pro někoho z menšího města na severu Čech to bylo nejvíce diverzity, co jsem kdy viděla. Na ulici jsem potkala lidi všech ras a etnických původů, mluvící všemi možnými jazyky, ženy nosící hidžáby a stejnopohlavní páry držící se za ruce a řekla jsem si, že toto je místo pro mě.

Za pár měsíců budu slavit čtyřleté výročí žití ve Skotsku a má láska k Edinburghu se nezměnila. Edinburgh nyní považuji za svůj domov, dokončila jsem zde univerzitu a na konci měsíce začínám pracovat pro edinburský městský úřad. Co jsem si ovšem uvědomila za tyto necelé čtyři roky je, že žádná země není perfektní bez ohledu na to, jak moc si ji chcete idealizovat. Poté, co jsem postupně začala opouštět studentskou bublinu a navštěvovat jiné části Edinburghu, jsem rychle zjistila, že přestože já mám přístup ke spoustě parků a u toho si ještě můžu vybrat, ve které z pěti blízkých kaváren si koupím svou ledovou kávu, mnoho lidí tyto možnosti nemá. V Edinburghu je spousta čtvrtí, které jsou zanedbané a nemají přístup k parkům, kavárnám nebo ani jednoduchým lavičkám, aby si jejich obyvatele mohli užít těch pár slunečných dní, co ve Skotsku máme. Navíc, nejchudší edinburské čtvrti jsou domovem především imigrantských rodin, rasových a etnických menšin mimo skotské chudé a pracující třídy. Dozvěděla jsem se taky, že historické budovy, které tak ráda obdivuji schovávají mnohdy ošklivou pravdu historie. V 19. století byl Edinburgh krátce epicentrem černošského aktivismu, kdy zde mnoho významných oponentů otroctví jako Ida B. Wells Barnett nebo Frederick Douglass žilo a přednášelo. Tito aktivisté však přednášeli ve městě, které bylo z velké části postaveno na bohatství získané z transatlantického obchodu s otroky. Mnoho významných postav Skotského osvícení vlastnilo otroky v amerických koloniích a tito lidé jsou dodnes oslavováni po celém Skotsku. Jeden z mnoha případů byl politik Henry Dundas, který prodloužil zrušení obchodu s otroky o 15 let, a jehož obrovská socha dodnes stojí na jednom z edinburských náměstí. Nakonec jsem si uvědomila, že Edinburgh má ještě co dělat, aby se jeho diverzita potkala s tou samou úrovní akceptace a rovnoprávnosti. Jako student sociální práce jsem na vlastní kůži zažila obrovskou mezeru ve službách a organizacích určených na pomoc rasovým a etnickým menšinám, a ještě méně služeb, které by tuto pomoc poskytovaly v jiných jazycích než angličtině. Viděla jsem obrovský počet zločinů z nenávisti vůči imigrantům, lidem z rasových menšin nebo LGBTQ+ lidem. Slyšela jsem zkušenosti studentů, kteří zažívají každodenní rasismus a mnohdy i rasové útoky na univerzitě, která se pyšní svou mezinárodní studentskou populací. Dodnes si také pamatuji na jednu Skotku, která zničehonic začala být agresivní na autobusové zastávce. Nelíbilo se jí totiž, že v Edinburghu žije tolik Poláků, a když po mě chtěla, abych ji utvrdila v jejích xenofobních názorech, já se bála promluvit, kdyby svou nenávist náhodou namířila na mě kvůli mému slovanskému přízvuku. 

Upřímně si myslím, že Skotsko je skvělá země s relativně progresivní vládou, kde spousta lidí je velice přátelská a tolerantní a jsem ráda, že žiji právě tady. Také ale vím, že dokud nezačnu mluvit, neřeknu lidem své (velice české) jméno nebo nesdělím části své identity, ten fakt, že jsem běloch a moje vizáž není viditelně LGBTQ+ znamená, že mám jistá privilegia, která mě ochraňují před negativními zkušenostmi. Někteří lidé však tato privilegia nemají a diskriminace je pro ně bohužel na každodenním pořádku. Tímto článkem Vás vůbec nechci odradit od studia ve Skotsku, pouze jsem chtěla podotknout, že vše není, jak se na první pohled zdá a všechny státy mají své problémy. Já jsem si sundala své růžové brýle, skrz které jsem Edinburgh viděla tehdy při mé první návštěvě a naučila jsem se oceňovat všechno, co je na tomto městě a této zemi skvělé a simultánně nepopírat a soustředit se na věci, na kterých ještě musíme zapracovat.  Tato léta prožitá ve Skotsku mi také pomohla vážit si Česka o něco víc, jako země, která není dokonalá, ale kde jsem vyrostla, která mi mnoho dala a jako místa, kam se budu vždycky ráda vracet.

Informace v tomto článku ohledně otroctví jsem čerpala z @minoricity na Instagramu a na jejich webu. Pro zkušenosti s rasismem studentů na University of Edinburgh, sledujte Edi BAMEfess na Facebooku.