Stáž na Velvyslanectví ČR v Budapešti, během voleb a v budově s bohatou historií

Historie

Sedím v kanceláři, za oknem mi vlaje česká vlajka, a nemůžu se ubránit dojmu, že se nacházím v historickém románu. Pracuji v paláci, který na konci devatenáctého století nechal postavit hrabě Jenő Zichy, aby do něj umístil své početné etnografické sbírky. Přesně před sto lety, v červnu roku 1922, ho po dlouhém vybírání zakoupil jako první sídlo československého vyslanectví v Maďarsku první vyslanec, dědeček Václava Havla a později ředitel Baťových závodů Hugo Vavrečka. Na stole mám knihy českých historiků, z nichž se snažím zjistit, jak to probíhalo v březnu 1938, když palác změnil vlastníka a ze statečných diplomatů se najednou v očích ostatních stali ne zástupci Československa, ale jen soukromé osoby, které tu zůstaly, aby dům předaly. Zatímco zkušení a exponovaní vojenští diplomaté se často vrátili do vlasti, jen aby padli do rukou Gestapu, na ambasádě zůstal pracovat pravděpodobně největší hrdina.

Domovník a topič Emanuel Zíma postupně ve sklepě domu, ze kterého se stal německý úřad, poskytl úkryt třinácti židovským Budapešťanům. V době hyperinflace je denně zásoboval za pomoci svého syna vším potřebným a když se v Budapešti bojovalo a v okolí domu bylo nebezpečno, zůstal s nimi. To všechno zjišťuji během své stáže, kdy jsem dostala na starost zpracovat dlouho opomenutou historii domu, a město mi díky tomu ožívá před očima. Všímám si například ulice pojmenované po hraběti, který dal dům postavit V zahradě budapešťské synagogy, největší v Evropě, nacházím na seznamu Spravedlivých mezi národy nedávno vyrytá jména Emanuela Zímy a jeho syna Josefa, kteří se tak konečně dočkali uznání, o které si sami nikdy neřekli.

O pár týdnů později se na velvyslanectví poprvé koná debata českých a maďarských historiků. Předem jsem si s nimi volala, abychom naplánovali, jak v debatě pokryjeme asi sto let budovy velvyslanectví. Hodně energie jsme věnovali také zvaní hostů, abychom v červnovém odpoledni přilákali kvalitní publikum. Debata ale není o budově, je o česko-maďarských vztazích, které ambasáda ztělesňuje. Jsem přesvědčená, že potřebujeme podobné debaty, aby se navázala akademická spolupráce a otevřela cesta k většímu pochopení pozic zemí, se kterými sdílíme společnou historii. Jsem proto moc ráda, že se debata povedla a do budoucna bude spolupráce historiků pokračovat.

Politika

Na stáž jsem nastoupila pár týdnů před maďarskými parlamentními volbami. Měla jsem tedy příležitost setkat se s českými pozorovateli v rámci OBSE, od nichž jsem se dozvěděla, jaké je být součástí mezinárodní pozorovatelské mise, jak funguje maďarský volební systém, a jak se člověk může stát pozorovatelem.

Diplomatů na ambasádě je pár, ale jako zaměstnanci MZV mají kolegy po celém světě, z nichž většina jsou odborníci na svůj region. Mohou proto kdykoliv zavolat na ostatní zastupitelské úřady s konkrétní otázkou a dostávají od nich také interní zprávy, na kterých jsem se i já mohla podílet. Z Budapešti jsme ve zprávách pro Prahu i ostatní zastupitelské úřady informovali o politickém vývoji a jeho analýze, museli jsme vysvětlit například výsledek voleb. Abych měla o čem psát, chodila jsem na konference pro diplomaty a mezinárodní novináře, online i prezenční debaty, a snažila se především informovat o nuancích, které z mezinárodního tisku nemusí být jasné.

Zhodnocení

Díky tomu, že se již třetím rokem učím maďarsky a v rámci svých předmětů na UCL jsem mohla nahlédnout do maďarské literatury, kultury a dějin, bylo pro mě moc zajímavé poznávat osobnosti maďarsko-českých vztahů. Setkala jsem se například s česky mluvícím maďarským historikem Danielem Miklósem, který publikoval práce o Češích, kteří utíkali přes Maďarsko v letech 1939-1941, nebo s tlumočníkem a překladatelem Lászlem Kovácsem. Účastnila jsem se i setkání velvyslance s českými studenty hungaristiky a zjistila tak, že obor, ve kterém jsem na UCL byla skoro jedinou studentkou, je z české perspektivy důležitý. Maďarsko je téměř sousední země, země podobné velikosti a středoevropské mentality, ale kvůli jazykové bariéře, nevyřešeným historickým otázkám, i své vlastní politice izolované, a tím pádem nám neznámé, až exotické. Poprvé po několika letech se nikdo nedivil, proč se učím maďarsky, ale byla to užitečná vědomost a pro mě byla práce na ambasádě motivací rozvíjet ji.

Jsem vděčná, že i díky podpoře Nadace The Kellner Family Foundation můžu absolvovat neplacené, ale pro můj obor velice přínosné stáže v zahraničí, a chtěla bych motivovat všechny, kteří jste dočetli až sem, abyste ambasády kdekoliv, kde budete, kontaktovali. Na obou úřadech, kde jsem zatím měla stáž (Londýn a Budapešť) byly pracovní hodiny flexibilní a stáž na částečný úvazek šla proto zvládat při studiu. Nenechte se odradit tím, že nabídka stáže není vypsaná, kontaktujte velvyslanectví s časovým předstihem a věřím, že se vám stáž bude líbit.