Semestr číslo 9

Je to až neuvěřitelné, jak rychle čas letí. Stále mám v živé paměti momenty z prvního ročníku, kdy jsem se vystresovaně učila celé dny a noci. Musím přiznat, že to se změnilo (tedy alespoň částečně). Pořád se učím do noci, ale naštěstí už nejsem ten nervózní prvák, který se obává, že bude vyloučen hned po prvních pár zkouškách. Jak říkají naši učitelé (doktoři a profesoři): „Už je moc pozdě na to, abyste skončili s medicínou“. Jsme si toho vědomi (já a moji spolužáci) a pomalu se připravujeme na roli lékaře.

Motivací ke studiu už není zvládnutí zkoušek, větší motivací nám je, aby se z nás stali lékaři, kteří dokáží pomoci lidem v nouzi. Uvědomujeme si, že veškeré informace, které se nyní učíme, jsou klíčové pro naši budoucí praxi. Být lékařem ale není pouze profese – je to „sociální role“, společnost od nás očekává určité chování, myšlení a vystupování. Tato sociální role je založena na bio-medicínských znalostech, které mohou být k ještě lepšímu užitku za předpokladu, že jsou spojeny s psychosociálními znalostmi. Dnes jsem měla zkoušku z Lékařské psychologie, cílem tohoto předmětu bylo, naučit se správně komunikovat s pacienty, jejich rodinnými příslušníky, ale i s kolegy a zbytkem společnosti. Je velice důležité dokázat správně komunikovat s pacientem, jedině tak můžeme být těmi „pomáhajícími“ doktory. Součástí kurzu psychologie bylo také téma „Jak zvládnout profesi lékaře ve zdraví“, které se zaměřilo převážně na tzv. syndrom vyhoření a na to, jak tomuto syndromu předcházet. Takže ode dneška budu hodnotit přicházející komplikace v mém životě jako výzvy (ne jako problémy), budu se snažit mít kvalitní vztah s rodinou a s přáteli a v neposlední řadě se budu věnovat pravidelné fyzické aktivitě. Právě tyto tři jednoduché rady totiž můžou pomoci předejít stresu a „vyhoření“.