Šedesát lidí, jedenáct národností, jedno město

Jsem studentkou prvního ročníku Veterinární medicíny v anglickém jazyce. Když se mě někdo zeptá, „co že to vlastně studuju“, a já odpovím, že „veterinu“, první reakce které se dočkám, je: „haha, a už umíš léčit křečka? Na tom asi začínáte, ne?“ nebo „jé, takže mi uzdravíš slona? Hahaha“

Takové z vás zklamu. Na křečkovi opravdu nezačínáme, protože „anča“, jak se anatomii ve studijním medicínském jazyce přezdívá, by se na křečkovi učila dost ztěžka. Ono i na krávě si občas spleteme, jestli je to musculus extensor digitorum longus nebo musculus extensor carpi radialis longus, takže bych ani nechtěla vidět ty nešťastné tváře doktorů, docentů a inženýrů při zkoušce anatomie na křečkovi. A jestli vyléčím slona? No pokud má rýmu, mohu sehnat prostěradlo, ale toť zatím asi vše z mých léčitelských schopností.

Přemýšlela jsem, co by tak mé potenciální čtenáře zajímalo. Mohla bych velmi barvitě popisovat, jak pitváme zvířátka nebo jak studujeme svaly z mrtvolek naložených ve formalinu. Ale to jak mi mnozí naznačili, není úplně téma pro každého. A…zbytek studia veterinární medicíny je opravdu jen drcení a šrocení. Občas s sebou dostaneme domů půlku lebky, aby se nám lépe studovalo, ale jinak jen sedíme nad knihami. A to taky není zajímavé pro čtenáře. Rozhodla jsem se tedy, že vám povím o svých spolužácích, protože oni teď vlastně patří do mého každodenního života. A jsou super!

První univerzitní den. Hledám správnou učebnu. Na lavičce před budovou 32 sedí dívka. Hlavu vnořenou do knihy, div si neukazuje nosem, nohu přes nohu, sluchátka v uších. Přistoupím blíže, aby si mě dívka všimla, a ptám se česky: „slečno, nevíte náhodou, jestli je tu učebna histologie?“ Slečna lámanou češtinou odpoví: „ja nemluvim tšesky“. Tak začnu zvesela anglicky stejnou větou, načež zjistíme, že jsme ze stejného ročníku. Elina (jméno slečny a teď už mé skvělé kamarádky) se mě hned ujala. Počkaly jsme spolu na začátek hodiny a společně vstoupily do třídy. Tam se už pohybovalo pár dalších jedinců. První pocity? Měla jsem strach. Že…se už budou znát a že mě nebudou brát. Přiřítili se ke mně asi tři lidé, křičící jeden přes druhého, odkud že to jsem?!, načež jsem odpověděla, že z České republiky. Myslela jsem si, kdovíjak to nebude trapné. Kupodivu je to v Brně, na mezinárodním programu, opravdu nezvyklé, takže naopak celkem vyčnívám mezi všemi Nory, Švédy, Izraelci, Kypřany, Řeky, Velšany, Finy, Kazachstánci a Němci, Slovinci a Slováky. Sedla jsem si do 3. řady, doprostřed, a opravdu jsem nečekala, že i nově přicházející lidé budou zkrátka jen zaplňovat místa kolem mne a ne obsazovat jiné řady (a pro jistotu vynechávat minimálně jedno místo mezi osobou a jimi), podezřívavě se rozhlížet kolem sebe a projevovat další nepříjemná sociální gesta vyjadřující „neznám vás, dávám si bacha“. Lidé se seznamovali a smáli se. A… i když to bude teď znít jako idyla kdesi v jiné dimenzi, až na ten detail, že už se známe, je to takhle pořád. Smějeme se a děláme věci dohromady, srovnáváme naše země, vaříme si národní pochutiny, zkoušíme se navzájem ze šlach a kostí na anatomii a posíláme si navzájem poznámky či práce.

V prvním semestru je povinný Český jazyk. (Já jsem z hodin českého jazyka byla uvolněna, pochopitelně.) Je pro mě ale i tak překvapivé, jak se mí spolužáci učí náš rodný jazyk rychle. Vlastně i před začátkem školy už se mnozí naučili alespoň základní slova. Upřímně jsem neuvěřitelně poctěna tím, jak zodpovědně se postavili ke studiu v této zemi, jaký přístup mají ke kultuře a jaký je jejich zájem o to „naučit se“. Ano, můžeme říct, že jestliže tu chtějí studovat 6 let, rozhodně by se měli naučit základní komunikaci. Ovšem… není to rozhodně jejich povinnost. Spolužáci se na mě často obrací s prosbou o pomoc (např. překlad e-mailů nebo SMS od operátora, domluva s domovníkem, překladatelka na kolejích, objednávky), které vždy ráda vyhovím a udělám si na ni čas. Sama jsem tomu nevěřila, ale být cizincem v ČR je složité. Většina majitelů bytů (a dokonce pracovníků na mezinárodních kolejích!) neumí anglicky. Málokdo jim poradí, když bloudí v ulicích Brna. A kupodivu ani domluva v restauracích není úplně snadná. A potom… ono „čeští domorodci“ sami o sobě nejsou vždycky med. Sama jsem byla u toho, když se moji spoluobčané předvedli. Proto kdykoli za mnou kterýkoli z mých spolužáků přiběhne a sdělí mi nějakou pozitivní zkušenost s Čechy, jsem upřímně šťastná (děje se to celkem zřídka). Co se týče kuchyně, zatím jsem nenašla žádného fandu naší skvělé svíčkové (ohledně kuchyně tu mnozí trpí), a tak mým spolužákům zatím zůstává pivo, cukroví, slivovice a svařák jako útěcha. I přese všechna možná negativa si ale Česko pochvalují (je tady pro ně všechny neuvěřitelně levně) a mají naši zemi rádi.

Já jsem naopak vzala moji třídu jako neopakovatelnou příležitost a skvělou možnost naučit se spoustu jazyků (oni se učí ten můj, proč bych se nenaučila zdravit je v tom jejich). Samozřejmě si nedělám naděje, že budu po šesti letech mluvit plynně šesti jazyky, ale zvládám už základní komunikaci ve švédštině a norštině (je to něco jako čeština a slovenština, ale psst), v hebrejštině, řečtině a finštině. Tím mám na mysli: „ahoj, jak se máš?“, „mám se skvěle.“, „dobré ráno, odpoledne a večer“ a „miluju Tě“. Bez pochyb bych si s touto zásobou v cizí zemi vystačila. Kromě jazyků se od spolužáků dozvídám mnoho o jejich kultuře, o tamní situaci (například o neštěstích, která se dějí v Izraeli, která ovšem naše média buď nepřenesou, nebo „kvalitně“ pozmění), a samozřejmě už mám nejméně osm nabídek na návštěvy. Také kořeny některých mých spolužáků jsou velice zajímavé. Jedna spolužačka je napůl Češka, napůl Norka, další spolužačka z Izraele kdysi mívala v Polsku a Česku prababičku (po událostech druhé světové války ale ztratily kontakt a zbytek rodiny utekl do Izraele) nebo tatínek spolužačky z Finska kdysi pracoval v Praze, takže vlastně do svých pěti let tady žila. Z češtiny už většinu zapomněli, mě se ale zkrátka líbí, jak se vrací na jedno místo. Sem k nám. Kdo by řekl, že zrovna naše zemička bude spojovat tolik lidí. (Možná se raduji nad přílišnými maličkostmi a detaily).

Závěrem mého prvního příspěvku bych chtěla říci, že nebýt tak skvělých lidí kolem mne (tím mám na mysli i profesory, kteří jsou naprosto úžasní), studium bych asi nezvládala tak dobře - nebo možná vůbec. Je to náročný obor, který svádí k tomu občas jen sedět na posteli, cpát se čokoládou a kapesníky utírat potoky „depresoidních" slz. Tak, díkybohu, zatím se držím, užívám si (i když zkouškové se blíží!) a doufám, že můj druhý příspěvek bude stejně tak pozitivní.