S vidinou stupně vítězů vbíhám do cílové rovinky

Sotva zvítězím nad teoretickou částí, vyzývá mě na souboj část praktická. A tentokrát si s sebou na pomoc vzala Datovou matici. Proč jsem jen začal diplomku psát až koncem ledna, když se v polovině února odevzdává? Opět na poslední chvíli, jako vždycky! Počkat, už vím. Protože tohle je prostě můj styl a já to zase zvládnu, jak jinak… Proč bych měl něco tvořit půl roku, když si s tím poradím za tři týdny? Gramatika ani stylistika mi problém nedělají; s formálními úpravami je to horší, ale wordová šablona společně s knižní příručkou udělají spousty práce za mě. A vůbec, když může „lyžařka“ Ester Ledecká zvítězit v super-G, čeští hokejisté porazit Kanadu a kdejaký Youtuber pobavit tisíce náctiletých, proč bych já nemohl napsat diplomovou práci… První týdny roku 2018 byly poněkud hektické, ale nyní již mohu hrdě a s obrovskou úlevou prohlásit, že jsem to dokázal. Diplomovou práci jsem odevzdal včas, školní systém mi ji hned napoprvé uznal. Mám to za sebou! Vedoucí práce mě pochválil, text o přípravě dětí v dětských domovech na konec ústavní výchovy se prý čte nebezpečně dobře. Slibuje velmi kladné hodnocení. Tvorba a následná úprava datové matice nakonec nebyla tak složitá, jak jsem si původně myslel, jenom to byl proces náročný časově, protože jsem musel přepsat do tabulky odpovědi na 29 otázek u všech 144 respondentů dotazníkového šetření. Prsty brněly, oči slzely, hlava bolela, notebook funěl víc než já na schodech, ale mise byla splněna. 
 Týden mezi 12. a 18. únorem byl opravdu skvělý. Nejenže jsem dopsal DP, ale na olympijských hrách čeští sportovci získali několik medailí a rozjel se hokejový turnaj, po téměř čtvrtletní pauze odstartovala jarní fotbalová část – Liga mistrů, Evropská liga, Het liga. Ani časová tíseň při tvorbě diplomky mě samozřejmě neodradila od sledování atraktivních utkání. Navíc škola zveřejnila rozvrh hodin pro letní semestr, který začíná v den, kdy píšu tyto řádky. Ne, nebojte…nepíšu je ve škole, tam přece vzorně dávám pozor. Výuka mě následující dva měsíce čeká jen středy a čtvrtky. No, opravdu si nemám nač stěžovat. Až začnu hrátky se slovy pro následující (červnový) příspěvek na web, jedno je jisté – tou dobou již nebudu patřit Dětskému domovu Olomouc, v němž jsem strávil neuvěřitelných jedenáct let. V dětském domově jako takovém roků dokonce třináct. V den svých šestadvacátých narozenin, tedy 29. května, musím dle zákona domov opustit. Škoda, že tak těsně před závěrečnými státnicovými zkouškami. Oslavit narozeniny, získat titul Mgr. a odejít z děcáku v jeden den, to by byl nezapomenutelný zážitek nejen pro mě, ale jistě i pro zaměstnance DD, kteří mě podporují. Nicméně i tak to bude velkolepé a doufám, že se zde už zhruba za čtyři měsíce budu smět pochlubit magisterským titulem. Ale jestli to nevyjde napoprvé, rozhodně nebudu ze státnic v září smutnit. Uvědomuji si fakt, že jsem ve svém studentském životě ušel neskutečný kus cesty a dostal se na pomyslnou rovinku, na jejímž konci protnu cílovou pásku, ať je ten poslední úsek jakkoliv dlouhý. Troufám si tvrdit, že magisterské zkoušky budou snadnější než ty bakalářské. Méně psychologie, historie i dalších nudných teoretických poznatků; okruhy otázek se týkají převážně soudobé žurnalistiky. To však neznamená, že by mezi otázkami nebyly ty, kterým bych se opravdu rád vyhnul. I takové se najdou. Nyní však odmítám dále přemýšlet o tom, co bude za pár měsíců. Je načase si po heroickém výkonu odpočinout, načerpat nové síly a užívat si zřejmě poslední týdny života v Praze. Ale to až po Zimních olympijských hrách v Jižní Koreji, zejména hokej si totiž nehodlám nechat ujít.
Snad naposledy se loučím jako bakalář, čeká mě reinkarnace na magistra.