První kroky v bílém plášti

Během tohoto semestru jsem se učila zejména teoretický základ fungování organismu - základy buněčné medicíny, metabolismus a komunikaci na buněčné úrovni. Kromě toho jsem navštěvovala již méně zábavné, ale přesto velice důležité kurzy biofyziky a lékařské terminologie. Během praktik z biofyziky mi byly odhaleny taje fungování „zázračných mašinek,“ jako je ultrazvuk, EKG, EEG nebo rentgen.

Konečně jsem si také oblékla bílý plášť, připnula si jmenovku, vybavila se perem, dezinfekcí a cítila se jako doktor. Za zmínku stojí, že ještě předtím, než nám bylo dovoleno  'hrát si na doktory', museli jsme si vyslechnout hodinové přednášky na téma hygiena rukou a problematika nozokomiálních (v nemocnici získaných) infekcí. Následně jsme pod dozorem zdravotních sester trénovali metodu nejefektivnějšího mytí rukou. Po těchto nezbytnostech už jsme mohli navštívit oddělení akutní péče – tedy lůžkové oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Prvních pár návštěv bylo víceméně zábavných - potkávali jsme se zejména s pacienty, kteří se chystali k odchodu domů. Vážnost našeho budoucího zaměstnání jsme si naplno uvědomili až při  návštěvě jednotky intenzivní péče (JIP), která zajišťuje péči o závažně nemocné a nemocné v časném pooperačním období. Sterilní prostředí a psychický nápor sehrály svou roli a já se stala svědkem typické historky spjaté se studiem medicíny - kdy jeden z mých spolužáků omdlel.

Největší výhodou vysokoškolského studia je podle mě rozdělení školního roku do dvou semestrů. Poštěstilo se mi a zvládla jsem všechny zkoušky hned v prvním týdnu zkouškového období. Tím jsem získala skoro měsíční zimní prázdniny, které ale byly opravdu potřeba - skoro po půl roce ustavičného studia. Z hlediska náročnosti studia, bych medicínu na 'IB měřítku' hodnotila jako 3x těžší než přípravu na IB zkoušky. Především, co se časové náročnosti týče. Už jsem se celkem smířila s tím, že prakticky nemám volný čas. Naštěstí mě studium medicíny opravdu baví a proto nijak nestrádám, jen bych uvítala malinko víc času na sport, který je asi nejlepším odreagováním od učení. Musím totiž souhlasit s názorem, že fyzická námaha je snazší než ta psychická. Skvělou formou sportovního vyžití je pro mě běh, při kterém si nejen urovnám myšlenky, ale dokáži se i motivovat k dalšímu studiu - stejně jako zdolávám další a další kilometry běhu, dokáži se znovu a znovu koncentrovat na studium. Motivace je o to silnější, když si ji člověk dokáže vytvořit sám, bez vlivu okolí. Není důležité ostatním dokazovat, že jste nejlepší. Mnohem lepší pocit je vědět, že děláte to nejlepší, co ve vás je.