První dojmy z Manchesteru

Ano, tohle jsou ty slavné hlášky mých starších kamarádů, které jsem ve čtvrťáku slýchala na každém rohu. O tom, že to jsou snad ty největší lži, které jsem kdy slyšela, jsem se stihla přesvědčit už na přivítací přednášce, ještě předtím než samotná výuka na univerzitě vůbec začala.

Každopádně - je to tady. První hodina vůbec, a zrovna čínština. Říkám si, že nám nejspíš jen představí učební plán, strukturu kurzu a možná nějaké to obecné seznámení s jazykem. Omyl. Již v první hodině jsme se naučili všechny čtyři tóny, souhlásky a samohlásky, naučili se slovíčka a znaky dvou krátkých rozhovorů, a nakonec nás zahrnuli kupou domácích úkolů. Teď však po sedmi týdnech s úsměvem (smutně) vzpomínám na to, jak jednoduché to vlastně ten první týden bylo. Co je na tom všem ale nejlepší, jsou reakce čínských kamarádů, kteří ocení každé slovo, které řeknete, a snaží se pomoct, jak jen to jde. Vy se přitom cítíte, jakože toho umíte strašně hodně, i když je vaše konverzace ve skutečnosti limitovaná možná tak na pět vět. Vlastně ne, nejlepší bylo, když jsem procházela kolem skupinky čínských studentů a rozuměla jsem jenom „pít kafe“. Vůbec nevím, kdo pil nebo nepil kafe, každopádně mi tyhle dvě slova zlepšila celý den.

Co se týče života v Anglii, tak si konečně jakž takž zvykám (ano, po dvou měsících se úspěšně dívám správným směrem při přecházení silnice), ale pár věcí absolutně nechápu a asi snad ani nepochopím. Proč jsou například zámky ve dveřích otočené vzhůru nohama? No vážně, proč? Nebo taky dva samostatné kohoutky v umyvadle na teplou a studenou vodu, které jsou od sebe tak daleko, že mi při mytí nádobí buď naprosto zledovatí ruce, nebo mám popáleniny druhého stupně.

Samozřejmě jsem byla i příjemně překvapena, a to tím, že skoro vůbec nepršelo, ba naopak nám tady svítilo sluníčko skoro každý den. Manchester je na rozdíl od Ostravy opravdu velkoměsto, a tak oceňuju neskutečný výběr jídla, obchodů i to, že si za necelé dvě minuty dojdu pro sušenky, když na ně zrovna dostanu chuť v deset večer.

Ze samotné univerzity jsem naprosto nadšená. Na výuku jazyků máme několik rodilých mluvčí, probíráme různorodá témata od historie až po současnost, každá hodina je úplně o něčem jiném, a hlavně se všechno učíme tak rychle, že se nemůžu dočkat dne, kdy budu schopná vést smysluplné konverzace.

Dva měsíce uběhly neskutečně rychle, hlavně proto, že mám pořád něco na práci, a to i díky mimoškolním aktivitám, do kterých jsem se zapsala, například roztleskávačky. Za necelé dva týdny jsme s holkami nacvičily celou sestavu a jely podporovat naší univerzitu na rugby zápas, který mi přišel velice zajímavý, protože to bylo asi poprvé, co jsem takhle byla venku na stadioně a sledovala nějaký zápas.

Chtěla bych nesmírně poděkovat za podporu od The Kellner Family Foundation, díky které jsem si mohla splnit sen a na vlastní kůži se přesvědčit, že čaj s mlékem opravdu chutná lépe než zní.