Poznatky ze severu

Jeden můj spolužák dokonce musel během 48 hodin vyřešit 36 příkladů z čisté matematiky, což je výkon velice úctyhodný (řešení takového příkladu zpravidla zabere asi půl hodiny, ovšem za podmínky, že již učivo perfektně zvládáte). Musel se cítit asi ještě hůře než Pheidippides, který doběhl do Athén, vykřikl „neníkékámen“ a skonal vyčerpáním. Takto nedbalé studenty by ale samozřejmě žádná z kolejí Cambridgské univerzity nemohla přijmout, protože se považuje za samozřejmé, že my na rozdíl od Pheidippida po maratónu opakování složíme ještě závěrečné zkoušky.
 
Na začátku 20. století (tehdy, jak by někteří pamětníci jistě poznamenali, bylo po studentech ještě vyžadováno, aby něco uměli) dostal student, který se v oboru matematika umístil na úplně posledním místě, za odměnu metrovou dřevěnou lžíci. Pravděpodobně ani stále se zvyšující školné ovšem dnes neposkytuje univerzitě dostatek prostředků na to, aby se v této tradici pokračovalo.

Po skončení zkoušek jsme s kamarády usoudili, že čekat v Cambridge na verdikt, kdo dostane pomyslnou lžíci, nemá valný smysl. Rozhodli jsme se tedy opustit rovinaté Cambridgeshire a vydat se na sever Anglie do oblasti Lake District, která je vedle krásných přírodních scenérií známá také díky několika básníkům, kteří v místní přírodě, značně posilněni drogami a alkoholem, tvořili svá vrcholná díla.

Po příjezdu jsme občas váhali, zda se stále nacházíme v Anglii. Na volně pobíhající skot je už člověk z okolí Cambridge v podstatě zvyklý, ale skalnaté vrcholky dosahující úctyhodné výšky Milešovky – to je na místní poměry přeci jen divočina (uvědomme si prosím, že měřeno ve stopách se jedná o tisícovky!). Po náročném stoupání jsou turisté odměněni výhledem na kamenité vrcholky, které vyvolávají dojem, že se nacházíme ve dvojnásobných nadmořských výškách.

Často lze natrefit i na horská jezírka, která se ve srovnání se svými alpskými bratranci rozhodně nemají za co stydět. Údolí, která obklopují velká jezera, zase působí, jako bychom se přesunuli o stovky kilometrů na jih. Proudí v nich nezvykle teplý vzduch a není problém narazit na cizokrajné cesmíny nebo rododendrony, kterým, ač do přirozené skladby místní flóry jistě nepatří, evidentně díky mírným zimám nic neschází.

Každého návštěvníka zaujmou všudypřítomné pasoucí se ovce. Potkali jsme je dokonce i na nejvyšší hoře Anglie, kde stěží mohly nalézt nějakou zeleň. Možná, že za holé travnaté vrcholky, které jsou pro Lake District tak typické, mohou právě ony díky své schopnosti okamžitě zlikvidovat každou vzrostlejší vegetaci. Na druhou stranu, navštívíte-li místní hospůdku, kde vám udělají vynikající guláš z ovce, kterou jste včera potkali na svahu, přestanete se na ně zlobit…

Počasí je na severu Anglie snad ještě rozmarnější než na jihu. Místní s ním musí být v podstatě smíření, protože se na toto téma baví bez emocí nebo rozčarování. Jeden den jsme počkali, až skončí mírná ranní dvouhodinová přeprška, a když jsme se ujistili, že karavan, ve kterém jsme bydleli, nebyl splaven do údolí, vydali jsme se vstříc přetrvávající oblačnosti. Zanedlouho jsme potkali místního horala, který tou dobou (svěží a zcela such) už začínal sestup zpět do údolí a bez jakékoliv známky ironie v hlase k nám žoviálně prohodil, jaký to máme další krásný den.

Na základě této zkušenosti přidávám upozornění na závěr: Lake District rozhodně stojí za poznání, ale pokud nemáte rádi zimu a déšť asi tak desetkrát více než já, raději se mu vyhněte obloukem. Pro občany země, kam právě mířím, by návštěva této oblasti mohla být trochu nepříjemným zážitkem. Ti jsou totiž zvyklí na v průměru 300 slunečných dnů v roce a teplotu, která pod 20 °C klesá jen výjimečně. Ale o tom až příště…