Poznatky z praxe

Přestože to byla moje první praxe, vůbec se se mnou nemazlili a hned první týden mi přidělili první případ. Nakonec jsem měla šest klientů. Dvě děti (a jejich rodiny), kde hlavním problémem byla jejich  diskriminace a vyloučení ze společnosti a čtyři dospělé ženy, které byly oběťmi násilí ze cti. Pro ty, kteří nevědí, co si pod tímto pojmem představit, skrývá se v něm mnoho typu násilí, ale já se hlavně setkala s fyzickým a psychickým týráním, nucenými sňatky a ženskými obřízkami. Tyto typy násilí se bohužel vyskytují více v určitých menšinových komunitách. Taky jsem měla možnost pomáhat řídit skupinovou terapii pro děti od osmi do dvanácti let, která se konala každý týden, takže jsem se rozhodně nenudila. 
Tato praxe mi umožnila konečně využít všechnu teorii, kterou jsem se naučila během svých dvou a půl let na univerzitě a dala mi příležitost převzít znalosti a zkušenosti od lidí, kteří sociální práci dělají již dlouho. Také jsem měla možnost seznámit se se spoustou jiných neziskových organizací, které podporují různé znevýhodněné jednotlivce a komunity v Edinburghu a okolí. Dokonce jsem přemohla svoji fobii z telefonování (i když ke svému prvnímu profesionálnímu telefonátu jsem se musela pořádně přemlouvat), jelikož efektivní komunikace s ostatními lidmi, převážně školami, doktory, obecními úřady nebo třeba i policií, je důležitou součástí této práce. 
Musím přiznat, že nejvíce jsem se ale naučila o sobě. Předtím než jsem nastoupila na tuto praxi jsem tvrdila, že bych nikdy nechtěla (nebo dokonce ani nemohla) pracovat s dětmi, což mi zaručeně bylo vyvráceno. Sama sebe jsem překvapila tím, jak dobré vztahy jsem si zvládla vybudovat se všemi dětmi, s kterými jsem pracovala i za tak krátkou dobu. I když jsem mnohdy odcházela z práce psychicky vyčerpaná, musím říci, že to klišé, kde vám všichni tvrdí, jak je práce s lidmi a dětmi úžasně naplňující, je zcela pravdivé. 
Dalším překvapením pro mě bylo, jak smutná jsem byla z toho, že mi praxe končí a že už své klienty nikdy neuvidím. Je to divný pocit, když musíte říct sbohem člověku, se kterým jste se vídali každý týden (ne-li více) celé tři měsíce. Investovali jste do jejich života a najednou se musíte rozloučit a přijmout skutečnost, že se už nebudete podílet na jejich životě a ani se nedozvíte, jestli nakonec překonali všechny překážky, na kterých jste spolu pracovali. 
Stejně jak jsem se musela rozloučit se svými klienty a svou první praxí, tak jsem musela říci sbohem třetímu ročníku univerzity, což je stále zvláštní, protože mi připadá, jako kdybych na univerzitu nastoupila teprve před pár měsíci a najednou mě od titulu bakaláře dělí pouze jeden poslední rok.