Povinná četba v tramvaji, eseje v metru

Na téma života zaměstance i studenta na plný úvazek jsem psala už svůj předešlý článek, a proto jen volně navážu na další pikantnosti z trochu rozpolceného života, pro který jsem se rozhodla. Po příchodu domů o půl desáté večer, kde si musím procházet cestu lopatou mezi oblečením do pračky, mezitím třikrát zakopnu o mňoukající kočku a přítel mě dorazí zprávou o plném dřezu nádobí. Je totiž snadné se dostat do stavu “proboha proč tohle dělám”. Naštěstí mi ale nadhled a odhodlání dosáhnout vzdělání dovoluje se nad tím pousmát, přehodit další hromadu prádla a vyplodit i domácí úkol. :)

Na oboru psychologie je super, že se dá učit celkem za pochodu. Doslova. Pochod z práce do školy znám vlastně jen periferně, protože oči mám upřené do sešitu. K tramvaji probíhá opáčko Freuda (Psychology of Infancy and Childhood) a do výstupu k metru zvládnu možná i základ filozofie. Pozor, pak jsou eskalátory. Socrates (Introduction to Philosophy) tak musí počkat, než se propletu mezi cestujícími, kteří se stále nezvládají na jezdících schodech řadit vpravo. Pak už jen na Vltavské doběhnu co nejdál na nástupišti, protože výstup na Ipáku je pak blíž. Ve středu je místo na sezení, takže rychle přepíšu výpisky z kapitoly panoptika (Introduction to Sociology), potom už jen dvoje eskalátory a ubránit se lákadlu rychlého občerstvení. Červená na semaforu dává čas k revizi RAM a převodů byte na MB (Computers & Applications) a šup, sednout na 3 hodinky do lavice. Dnešní pochod u konce.

Vzorce chování z lavice pozoruji na ulici i v práci. Taková Contribution theory je naprosto skvělá v praxi. Jeden cestující si stoupne zády ke dveřím v metru a na další zastávce se k němu přidají další tři.

Co je nejvražednější, jsou společné projekty. Každý to zná. Vždycky se najde někdo, kdo ze skupiny není k zastižení třeba 2 týdny v kuse, takže nácvik na prezentaci o Social Facilitation Theory je rázem trochu problém. Zvlášť, když ten “někdo”, jste třeba vy, že ano. Spolužákům to vykompenzuji zkompletováním všech materiálů a psanou přípravou...a případně i nějakou bábovkou. Naštěstí máme skvělé profesory i spolužáky. Někteří z nich znají kombinaci s prací i ze své zkušenosti, a někteří z nich mají dokonce i rodinu. To jsou případy, kdy jsem ráda za mňoukající kočku a celkem samostatného přítele a moc hodné klienty v práci. :D

Tak, začíná druhé kolo. Příští článek už nebude o shonu a přelétavosti ze zaměstnání do lavice. Slibuji.