Povánoční radosti

Mým původním cílem bylo obejít s prezentací o mé zkušenosti z kolejní školy ideálně co nejvíc základních škol na Litoměřicku, ale vzhledem k tomu, že jsem měla k dispozici pouze tři dny nového školního roku před termínem odletu do Skotska, původní plány se musely přizpůsobit realitě. Po pravdě řečeno nešlo zdaleka pouze o nedostatek mého času, v mnoha případech byla má nabídka prezentace pro páťáky odmítnuta přímo vedením školy, které se pravděpodobně obávalo, že na Open Gate asi přestoupí většina jejich žactva. Kéž by OG mělo takovou kapacitu. I tak se mi ale podařilo uspořádat přátelskou besedu o kolejní škole, kde se studuje podobně jako v Bradavicích (ano, na tohle lákám děti), alespoň pro dvě třídy v Terezíně, kam jsem svého času také docházela. Pobídka k přihlášce na zkoušky na nečisto se setkala se značným zájmem, přibližně polovina z oněch padesáti dětí byla v daný moment přesvědčena, že to zkusí. To mi udělalo velikou radost, protože bych opravdu přála všem nadaným mladým lidem (a ještě o trošku víc těm, kteří chodí do školy vedle bývalého koncentračního tábora), aby měli možnost dostat kvalitní vzdělání. Doufám, že i během jarních prázdnin stihnu zajít na nějaké další školy, abych o své zkušenosti s kolejní školou a možnostech nadační podpory mohla povědět více dětem.

Doma v Česku bych ani nepostřehla, že jsou vánoce, nebýt všudypřítomné výzdoby. Ani nemrzlo, ani nesněžilo, takže jsem téměř uvěřila představě, že už je jaro (nebo ještě stále podzim?). Vlastně jsem byla celkem ráda, že si můžu víc užívat přírody při vycházkách se psem a nemrznout u toho, ale na druhou stranu mi přece jen bylo trochu líto, že nemohu, tak jako každý rok, sáňkovat z hory Kalich až před dům. No a k mé radosti to ve Skotsku vlastně nebylo o moc jinak. Kromě velmi silného větru, který je pro Edinburgh tak velmi typický, bylo lednové počasí téměř jarní. Hned první víkend po příletu, ještě před začátkem nového semestru, jsme se spolubydlícími využily k výletu do kopců nad městem. Užily jsme si krásné vyhlídky a hlavně: celou cestu jsme se bavily porovnáváním různých jazykových verzí přísloví a pořekadel. I když spolu mluvíme anglicky (tedy zdánlivě všechny stejným jazykem), stále je pro nás i běžná komunikace zdrojem pobavení, zejména když Australanka Marie nazývá večeři “din dins”, deštník “brelly” a dárek “prezzy”. Oproti tomu Skotka Eilidth si vystačí se svým severským přízvukem a oslovením Doctor Ducker’s Daughter, které by kdekterý Čech mohl považovat za menší jazykolam.

Klasickou povánoční radostí bývá dávat si předsevzetí do nového roku, což jsem také učinila. Jedním z nich bylo, že během nadcházejícího semestru nebudu nemocná - že zkrátka budu o své zdraví pečovat tak, abych byla vůči všem nemocem imunní. Avšak oproti všem svým snahám zůstat zdravá a neprochladnout (ano, v tomto téměř jarním počasí to přece nemělo být nijak namáhavé, ale možná jsem to právě podcenila), jsem bohužel hned po prvním týdnu školy onemocněla a nyní se na koleji léčím s angínou. I přes to, že zde postrádám laskavou péči paní Goldmanové, rady a léky jsem obdržela v univerzitním zdravotním středisku. Alespoň už vím, jak tolik debatovaný NHS (National Health System) v Británii funguje a musím říct, že z mého pohledu je i přes všechnu kritiku přívětivější než český systém. Je ovšem možné, že mám do značné míry zkreslený pohled na věc, protože veřejná péče se od té univerzitní může lišit. No a nyní, když se má radost z předsevzetí neonemocnět zvrhla ve starost, jak se rychle uzdravit, doufám, že hlavně nezameškám moc hodin ve škole, aby mi neuteklo moc projektů, které bych pak jen horko těžko doháněla.