Poslední měsíce

Motivace ke studiu chirurgie byla mým velkým strašákem od začátku školního roku, věděla jsem, že na mě čeká 170 otázek z předmětu pro mě absolutně nezajímavého. Naštěstí jsem ale bezmála celý leden strávila na praktické stáži na chirurgii v nemocnici na západě Norska, kde jsem konečně dostala možnost zkusit jaké to vlastně je být chirurgem. Během celého studia jsem byla téměř stoprocentně rozhodnuta, že chirurgie je jeden z mála lékařských oborů, který mě absolutně nelákal. Vidina 24 hodinových služeb v nemocnici, akutní operace trvající hodiny – tzn. hodiny bez možnosti si odskočit, najíst se, napít nebo se podrbat na hlavě (během celé operační doby se musí dodržovat přísné sterilní zásady) pro mě byla absolutně nepředstavitelná. A k tomu všemu ta obrovská zodpovědnost – jakákoliv komplikace během operace může pacienta stát život. Život, o který jste pacienta připravili vy sami – svýma rukama, to není lákavá představa snad pro nikoho.

Zpět k mé praxi na chirurgii – během prvního týdne jsem se seznamovala s místní rutinou a získala vlastní přístup k databázi. Během druhého týdne jsem byla jediným „doktorem“ zodpovědným za gastroenterologickou část oddělení a měla jsem možnost šít pooperační rány. Třetí týden jsem mohla asistovat na operacích a být na akutním příjmu, poslední den jsem sama odstranila suspektní znaménko (viz. fotografie). Poté, co jsem opouštěla nemocnici, vedoucí chirurgického oddělení a primář v jednom mi řekl, že doufá, že se k nim na oddělení chirurgie za pár měsíců vrátím. Nemohla jsem říct nic jiného, než, že doufám v to samé.

Stačily 4 týdny a moje počáteční averze k chirurgii zmizela. Tím nechci říct, že ze mě jednou bude chirurg, ale musím se přiznat, že představa by to byla lákavá. Nejprve ale musím zvládnout státnici, poté je možné uvažovat nad specializací.