Poklady české literatury

Na první pohled se to může zdát jako banální záležitost, nicméně pro nás, studenty sociálních věd, je statistika docela vyčerpávající. Je to paradoxní, protože by nám písmenka ve vzorečcích měla být bližší než čísla, ale opak je pravdou. Čím více písmenek, tím více času musíme strávit přemýšlením, co vlastně znamenají. A tak jsme se jedno čtvrteční ráno museli poprat s něčím, co mnozí z nás (včetně mě) nezažili od středoškolských let.

Naštěstí takových záležitostí není mnoho a já jsem se s klidným svědomím mohla vrátit k tomu, co mám nejradši – ke knihám. Ač je to k nevíře, tak jsem po téměř dvou semestrech objevila další knihovnu. A nejen ledajakou. Jedná se o knihovnu Slovanských jazyků, která k mému úžasu má vyhrazené celé patro pro české knihy. Zpočátku jsem si myslela, že se bude jednat o knihovnu pro potřeby studentů, kteří se češtinu teprve učí, nicméně naopak, knihovna je zásobena tím nejlepším z české literatury. Od Havla po Otčenáška, je k dispozici vše, o čem se vaši češtináři kdy zmínili. Největšími poklady jsou ale dle mého Jirečkovy Dějiny literatury české z roku 1875 nebo Dobrovského korespondence z roku 1885. Samozřejmě jsem si proto pár knih vzala s sebou na kolej, kde jsem se pak kochala vydáním Slezských písní z roku 1911. Nicméně knihy jsem musela brzo vrátit a vyměnit za jiné, více se vztahující k mému studiu (i když, kdo může říct, že se k němu Bezruč nevztahuje!) a ponořila se do psaní další eseje.