Poctěna. Nervózní. Šťastná.

POCTĚNA.
Když můj dobrý kamarád a (tehdy i) zaměstnavatel Libor Šimon přišel s otázkou, jestli by mě mohl navrhnout jako řečníka TEDx, oční bulvy jsem div nesbírala po zemi. Mě? Jako moji osobu? Proboha proč? Myslí to vážně? Myslel. Zavalila mě neskutečná pocta, i když jsem zatím vůbec netušila, o čem bych měla řečnit. Téma konference TEDx Prague 2017 znělo “Krásný Nový Svět”. Když jsem poprvé přicházela na schůzku s Lukášem Šmolem (spoluorganizátor TEDx Prague), v ruce už jsem přece jen žmoulala lísteček s pár připravenými nápady, co bych k tématu mohla říct. V té chvíli by mě totiž vůbec nenapadlo, že komise TEDx pro mě už téma řečnění připravené má! Byla jsem to já sama. Znělo mi to trochu narcisticky a opravdu neuvěřitelně. Ale zároveň jsem byla poctěna až k dojetí.

NERVÓZNÍ.
Jakožto osoba mírně ukecaná, hovory s lidmi nebo před nimi mi nikdy moc problém nedělaly. Základy z gymnázia Open Gate, kde se prezentacím a projevům věnuje opravdu veliká část studia, jsou opravdu silné. Působení v divadle také na leccos připraví. Ale už když jsem absolvovala přípravnou část s Martinem Vasquezem (školitel řečnění a instruktor), tušila jsem, že tohle celé bude o něco větší, než prezentace na hodině angličtiny nebo před klientem v práci. Nervozita začala stoupat. A než jsem se nadála, bylo 4. listopadu 2017 – den D – a já běhala po bytě s tím, že nemám co na sebe. Já vím, běžně to zažíváme. Někdo dokonce každé ráno. Plná skříň oblečení, ale prostě tak nějak nic není ono. A já jsem měla vybírat ohoz, ve kterém vystoupím před 2 000 lidmi. Ve kterém budu zvěčněná v eternitě internetu. Nakonec jsem naznala, že zrovna “dnes” musím být sama sebou. Do oka mi padlo tričko s plameňáky a nápisem “DON'T HATE ME BECAUSE I'M DIFFERENT” a já pochopila, že nikdy nevyjadřovalo moji osobu víc, než ten den. Na “line-upu” řečníků jsem však byla předposlední, takže jsem před vlastním vystoupením ještě seděla v sále a poslouchala ostatní řečníky. Což mě samozřejmě ještě víc znervóznilo. Vypadla jsem na chvíli ven, před budovu Fórum Karlín, a chodila sem a tam, s cárem papíru v ruce, a nahlas si opakovala svoji řeč. Necítila jsem ruce, jak se mi krev přesouvala do hlavy, a bylo mi mdlo z toho, jak jsem měla překrvený mozek. Zkrátka začínající panika. Už se to blížilo. Už mě volali do backstage. Už mě omotávali mikrofonem a motivovali. Jsem ráda, že při uvádění na stage řekli moje jméno, protože už v té chvíli jsem najela na automat a je možné, že bych si na své jméno vůbec nevzpomněla.  Mohla bych tak klidně taky převyprávět příběh úplně někoho jiného. V tu chvíli už nevnímáte, kolik lidí před vámi sedí. Přes reflektory nevidíte dál, než do první řady. Slova se mi začala z úst linout úplně sama. Neovládala jsem to.

ŠŤASTNÁ.
S poslední větou, kterou jsem vpustila do publika, se sálem rozlehl potlesk. Opět jsem ráda, že mě pan Pacholík, skvělý moderátor a spoluorganizátor TEDx Prague, z pódia odvedl, protože samým štěstím jsem byla hodně zmatená. Měla jsem chuť jít každému z diváků zvlášť děkovat za poslech, za potlesk, za to, že jsou...no, zkrátka euforie. Teď, když se na video podívám, samozřejmě vidím 1000 cest, jak bych to celé vylepšila. Vím, které myšlenky mi vypadly a studem se mi kroutí nohy, když slyším nějaký přeřek, nespisovný výraz, nebo když vidím, jak mi nešlo ovládat prezentaci. Pořád jsem ale šťastná. Šťastná jsem hlavně proto, že mě na konto mého vystoupení oslovila spousta zajímavých, srdečných a důležitých lidí, se kterými jsem mohla sdílet své zkušenosti. Že jsem byla pozvána přednášet na školách o šikaně a motivovat děti k úspěchům a ke štěstí. Třeba základní škola v Libchavech mě chytila za srdce a s dětmi jsem stále v kontaktu. Pocit, že někomu můžete dodat malinko naděje nebo úsměvu, je k nezaplacení. To je to reciproční štěstí. Ani nebudu mluvit o tom, jak jsem byla šťastná, když moji řeč sdílela Nadace Kellner Family Foundation, moji spolužáci...a hlavně má rodina, která mi na tu cestu do Fóra Karlín pomohla. :)